O koncích a začátcích

Skončil nám festival a to znamená jedinou věc... Že všichni dostali volno, jenom my na magisterským nikoliv. Ale protože jsem rebel, tak jsem si ho udělala.

Bylo to nutné.

Jindy prostě nebyl čas na to jet si nasmlouvat práci. Ale začněme hezky popořadě.

 

V půlce března začal a o pět dní později taky skončil báječný festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER. Teď už můžu tvrdit, že je báječný, prožila jsem si ho totiž pětkrát. Od nejposlednějšího ocáskování v prváku, přes samostatné vedení sekce ve třeťáku, čímž jsem zdárně ukončila bakalářský studium. Ve čtvrťáku a páťáku jsme se mu taky nevyhnuly a musely jsme s holkama do práce zas. Doprovázely jsme soubory, hlídaly infocentrum, prodávaly vstupenky, v mém případě bouraly festivalová auta (ale jenom trochu!) a tak pořád dokola.

Letos to bylo naposledy. Odkroutila jsem si několik služeb na infu, nakonec i přes výstrahu stejně skončila za volantem festivalového auta, protože jeden řidič na tři vozy je prostě málo (a Franta to říkal!) a v neděli po festivalu jsem zase jako každý rok uklízela až se ze mě kouřilo. Všichni manažeři byli dávno za horama, technologové v hospodě a já ještě s kamarádem odvážela poslední krámy na vrácení. Ucaprtaní jsme skončili v té samé hospodě, kde zbytek technologů a zcela zřízení jsme se dorazili jednou Kofolou.

Festival a moje působení na něm je tedy u konce. Už mi zbývá jenom doklepat svůj absolventský projekt v půli května a snad se doberu i státnic. Takže tohle by končilo. Musí přiznat, že se fakt nemůžu dočkat až za rok na festival přijedu jenom jako host a budu si chodi po divadlech, koukat na představení z celého světa a kochat se tím, že nemusím nic dělat, nikam jezdit, nic nosit, nic hlídat, prostě nic...

To bude bomba...

A jak jedno končí, něco musí začít. Sice mi statut studenta zůstává, protože Masaryčka, ale stejně budu raději pomalu začínat svoje spojení s pracovním procesem, abych jednou měla na důchod.

V pondělí jsem proto odfrčela na svoje budoucí působiště.

Sebrala jsem ráno muže, posadila se do auta a následně jsme čtyři hodiny trpěli na D1 a drandili po okreskách, než jsme dorazili na místo určení.

A tím se pro následující měsíce stává.... Státní zámek (a hrad) Vimperk.

Vyřešili jsme některé náležitosti, jako papír od doktora, který se bude pekelně divit, proč já jako edukační pracovník/pokladní/průvodce musím mít potvrzenou způsobilost na práci ve výškách, s chemikáliemi, pro práci s obráběním dřeva a podobně. Jenom to svařování dělat nebudu. Ono to totiž je tak, že na Vimperku si pomáhají všichni se vším. Není to objekt s návštěvností, která by vyžadovala nonstop službu deseti průvodců, takže jsou občas potřeba vyřešit i provozní věci.

Nu což, jsem děvče šikovné, práce se nebojím, vrtačku už jsem v ruce držela a hlavně mě to fakt baví. Hrabání štěrku teda nebude moje oblíbená aktivita, ale zase na druhou stranu... Umím spoustu jinejch věcí. A aspoň provětrám svoje nové pracovní rukavice.

V půlce června se odmigruju na Vimperk na ten druhý, vzdálenější a rozhodně studenější konec Šumavy a těším se na návštěvy.