O klíči, galantnosti a prokrastinaci

Úterý

Vdala jsem se! To je základní a dost podstatný info, který výrazně ovlivnilo můj život během posledního týdne a taky se dost výrazně podepsalo na stagnaci mého psaní. Ona taková svatba není sranda, víme? Tím spíš, když jste obsesivně posedlý control freak, který si musí všechno udělat sám. (Svatební články se chystají.)

Každopádně to bylo krásný, nádherný, super a tak vůbec. 

Radost ze svatby mi zakalil poměrně záhy nejsmutnější den mého dosavadního (zatím krátkého) života. Asi čtyři dny po svatbě nám umřel náš desetiměsíční Duke, takže to zase táhnem ve dvou (ve třech počítáme-li i ježčici). :-(

Jednu z prvních prohlídek si odejdu já a nemohlo to být lepší. Je nás sice pomálu, ale všichni jsou zaujatí, strašně je to baví. Jeden chlapík vypadá, že kdyby mu to nebylo hloupé, tak si mě nahraje. Na závěr prohlídky se ke mě přitočí mladý kluk, která je na prohlídce s přítelkyní a rozvedeme debatu ohledně managementu památkových objektů, protože on se tomu věnuje se zaměřením na Anglii. A z toho co tak povídá, tak mám dojem, že jsem jeho bakalářku četla v rámci sběru materiálů na svoji diplomku. :-D 

Vyloženě mě mrzí, že je nás málo (ikdyž není provoz) a já se nemůžu zdržet víc. Už takhle přetahuju o hodinu.

Nechutné vedro a málo lidí se podepisuje na nás všech. Posedáváme poleháváme na průvodcovně a sledujeme jak nám horkem klesá IQ v přímém přenosu. Kupříkladu já si vysloužím cenu za nejdebilnější dotaz sezony v momentě, kdy si zamyšleně prohlížím klíčky a v duchu mi běží, co jeden každý odemykají. Každý klíček má svůj barevný štítek, víme? A tak se probírám až se proberu k červenému klíči. Vím, že je důležitý, ale zaboha si nevzpomenu co odemyká. Chvilku na něj čumím a pak mi nedá a ptám se: "Děcka co odemyká ten červenej? Já si nemůžu vzpomenout."

Kolegyně se na mě podívá jak na debila (kterým očividně jsem a prohlásí: "Myslíš ten od prvních dveří v prohlídkový trase?" A já jsem za vola.

Odpoledne se na náš náš šéf už nemůže koukat a tak nás pošle do parku na klestí. Možná se nás chce zbavit, jako tatínek Jeníčkovi a Mařence, možná fakt jenom potřebujeme postavit hranici pro čarodějnici pro páteční hrůzostrašné prohlídky. Tak jak tak procházíme parkem a nikde ani klacíček. Až u jižní stěny v parku najdeme hromady klestí a popadaných větví. Zaplesáme nad údržbou, která je příliš líná zaměstnaná na jejich likvidaci a už taháme větve z hromady. Vytaháme jich dost, prohýbáme se pod jejich vahou, ale hrdinně míříme k zámku pochlubit se úlovkem. Cestou potkáme šéfa správy budov, který jako správný gentleman kouká na čtyři schvácené holky v letních repre šatičkách jak vláčí pahejly stromů a nejvíc ho zajímá kam to nesem. Když už se nadechuju k poznámce o tom, jak jsem ráda, že galantnost ještě nevymřela, nasadí tomu korunu u dveří do salla tereny. Dveře jsou zavřené, naše ruce zaměstnané klacky a tak tam všichni stojíme a čumíme jak puci. Než se kolegyně zeptá, jestli by nebyl té lásky a aspoň nám otevřel. Otevřel. A šel. 

Důkaz místo slibů, že nejsme křehký květinky, ale drsní dřevorubáci.

Čtvrtek

Že by se mi jako chtělo, to nemůžu říct. Co nemusím ráno vstávat na procházku se psem se mi vstává čím dál tím hůř. Moc tomu nepomáhá ani fakt, že mám za 14 dní státnice a možná bych měla aspoň zjistit co jsou otázkové okruhy a já místo toho louskám Hru o trůny a poslouchám operní árie. 

Dneska taky makáme o facku víc než v úterý. Tak jako přiměřeně. Skupinka na prohlídce super, sice ne tak super jako v úterý, ale pořád dost dobrý. Krásně si pohovoříme o historii odívání a o tom já hovořím ráda. V mezičase si dořeším nějaké posvatební záležitosti a stihnu si poslat kamarádku pro dopis s pozvánkou k přijímačkám. Nějak jsem si ho totiž nestihla vyzvednout ve Zlíně a tak se vrátil na fakultu a volali mi celí pryč jestli to znamená, že jako nepřijdu. Ale já přijdu. 

Vehementně připravujeme zítřejší hrůzostrašné prohlídky, i když jsme zrušili můj společný duet se šéfem. Na Fantoma opery nemáme hlasivky, já si pořád ještě léčím krk oddělaný v podzemí. Mému léčení zítřejší prohlídky odehrávající se večer v podzemí asi nepřidají, řekla bych. Natož polooperní árie. 

Skvělý oběd od mého muže mi překazí tři, kteří nutně chtějí na výstavu Fyziky a chtějí tam hned. Jako HNED. A já si zrovna ohřála kuře. Ach jo. Když ho o půl hodiny později ohřívám znovu tak vyloženě podrážděně vrčím, kdykoliv se otevřou dveře do pokladny a hrozí, že by mohla přijít další prohlídka. Hladová jsem na zabití drobítek nenaložená. 

Poslední vrchol mého dne mají na svědomí tři, kteří se přiharcují za dvacet minut konec a nutně musí vidět výstavu V lese. Co na tom, že už je zavřená a měli přijít před deseti minutama. Prostě MUSÍ a to HNED. Takže zahazuju nůž a cibuli co zrovna pižlám a jdu. 

(Cibuli pižlám kvůli zítřejší prohlídkám, návštěvníkům se budou podávat strašidelné jednohubky, na nichž jsou nejstrašidelnější ty rozpižlané kusy cibule, neb ten nůž byl zatraceně tupý!)