O výstavách, plísni a porodním sále

Pondělí

Dnešek jsem klidně mohla zůstat doma. Fakt. Lidí je málo. Odejdu si dvě Lega za sebou což mě naprosto a neodvolatelně vyčerpá. Částečně proto, že dětský řev a pobíhání se dá snášet jenom omezenou dobu a dvě hodiny v kuse jsou moc a částečně proto, že výstava už končí a to je dobře, protože některé z vláčků už mají vykloktané kontakty takže nejezdí. A vysvětlovat pořád dokola proč nejezdí je taky pruda.

Jak jsem se těšil na dnešek do práce, tak jsem se těšit nemusela. Vyjdou na mě totiž jenom ty výstavy a ikdyž se těším na prohlídku, vždycky mě někdo předběhne. 

Naprosto zbytečný a zabitý den, bych řekla. 

Úterý

Dneska bych viděla potenciál větší. Je víc lidí. Udělalo se hezky a všichni ještě na poslední chvíli nahání prázdninové zážitky. Prohlídka je ale naprosté zklamání. Tři uhihňané puberťačky, které se smějí furt a netuším čemu (nejspíš mě). Jejich totálně znudění rodiče. A slovenský páreček. 

Poprvé za tuhle sezonu se taky dočkám nesmrtelné věty: "A už budeme končit?" kterou mě pro jistotu Slováci častují v každé druhé místnosti.

Vychází na mě taky podzemí a toho řádně lituju. Nedostala jsem se tam celý srpen (kolegyně si to zabírá pro sebe, bo je jí tam chladno a příjemně) a teď se zase vyloženě stydím. 

Jdu dolů napjatá očekáváním co se pokazí, protože přes neustálé opravy se kolegyně přede mnou vrátila vynervená, že se jí nepustily projekce a půlka světel. Mě naštěstí z techniky funguje všechno, ale taky se celou dobu dusíme pomerančovým oparem nějaké desinfekce, kterou se uklízečky pokoušejí přerazit pach plísně. To že dokud se nezbavíme plísně, je zbytečné tam něco fikat, to už ani neříkám. A plísně se v tamějších podmínkách nezbavíme nikdy. 

Čtvrtek

Potřebuju se učit. Při pohledu do kalendáře jsem zjistila, že jenom zima, ale i státnice se blíží a já pořád místo učení radši čtu znovu Hru o trůny. Tak jsem byla proaktivní a zpracovávám otázky. 

Na legu už se pokazil i poslední vláček a nám se nedaří spravit je metodami, na které stačíme. Takže frekvence otázek: "A proč to jako nejede?" se zintenzivňuje čím dál tím víc. 

Na prohlídce historických sálů to málem nevydržím. Páreček (opět slovenský) cca kolem čtyřiceti let. Vlezeme do historického sálu, nádherné, veliké, reprezentativní místnosti, kde bylo po bitvě tří císařů podepsané příměří mezi Rakousko-Uherskem a Francií a chlap při otevření dveří zvolá: "Porodní sál!" Nevím co ho k tomu vedlo, schválně jsem se doptávala jestli nemyslel poradní sál - nemyslel! Takže kdyby jste chtěli vidět ten nejluxusnější porodní sál na světě (a pravděpodobně největší) tak hurá k nám na zámek. 

Pátek

Zrovna jsem si lebedila jak krásně stíhám příjezd do práce, když jsem vjela do kolony. Ale to je jedno, protože.... KONČÍ LEGO! KONČÍ LEGO! KONČÍ LEGO! KONČÍ LEGO! Půlroku se sice krásnou, ale ke konci už nesmírně otravnou a vyčerpávající výstavou je konečně TADY!!! Dokonce si nostalgicky procházím a pokukuju po nejezdících vláčcích. V herničce bych si něco i postavila, ale ty nenechavé dětičky mi nenechají žádné kostičky.

Veskrze mě vlastně mrzí, že léto končí. Protože to znamená, že je čas na hnusný dospělácký život. A to buď bude super dobrodrůžo, nebo naprostý průser.