Hlídala jsem výstavu

Vernisáží výstava začala. A práce pokračuje. Výstava Památky nás baví má v hasičárně fungovat až do 27. září. A protože výstava je zadarmo a interaktivní, tak je třeba ji ohlídat. Na mě vyšly dopolední směny od 15. do 18. září.

V té době jsem zrovna měla být v Praze a hlídat mladšího bratra, ale usoudila jsem, že je stejně dopoledne ve škole, tak co já bych si nemohla odjet na dopoledne do Telče pohlídat výstavu. Jak já si naběhla.

Hlídání samo o sobě bylo bez problémů. Člověk nepotřebuje nijak závratné duševní schopnosti na to aby seděl na židli, za každého návštěvníka udělal čárku do evidence návštěvnosti a hlídal jestli náhodou něco nezmizelo, nebo se nerozbilo.

Dál měl hlídač výstavy asistovat při případných programech pro školy, které byly součástí výstavy.

No problemo. Největší průšvih byl v dopravě mezi Prahou a Telčí. Zřejmě to není tak vytížená tepna jak jsem si myslela a jediný autobus, který by mě dovezl včas na směnu odjížděl z Prahy v 5:30. Zas taková frajerka nejsem abych vyměnila teplou postel za žlutý autobus, takže jsem se vydala hledat klíče od auta. Přestože jsem, s měsíc starým řidičákem, už zkušený šofér, jehož nic nerozhází, nechala jsem první cestu na jiném řidiči. A dobře jsem udělala. V Praze nikde žádné značení, ukazatele, nebo aspoň blbá směrovka s nápisem Dálnice tudy. Očividně se v Praze razí heslo - Neznáš cestu? Bluď!. Po skoro 40ti minutách bloudění jsme se, nejspíš omylem, ocitli na dálnici a vyrazili směr Telč. Za dvě hodinky jsem už seděla na svém místě u vchodu a duševně se připravovala na ty davy.

Během hodiny jsem udělala devět čárek, pět z toho bylo za německou rodinku, kteří přestože nerozumněli ani slovu (celý výstava je v češtině) tak v hasičárně strávili přes 40 minut. Největší úspěch sklidily repliky barokní divadelní mašinerie - větrostroj a bouřkostroj. Ty si vymyslela moje šéfová, ředitelka Metodického centra MgA. Naděžda Rezková, která vystudovala Dramatickou výchovu na DAMU a jak říká má velkou slabost pro barokní divadlo. Za mě teda body sklízí hlavně větrostroj, který je uplně přesný a vydává zvuky jako vichr z hor.

Kolem jedenácté mě od knihy vyrušilo nesmělé zaklepání. Nakoukla usměvavá paní a ptá se:

"Dobrý den, já jsem tu se školkou. Minule jsme si to nestačili celé projít, mohli bychom se ještě podívat?"

"Ale jistě, jen pojďte."

Za paní učitelkou vchází děti, hezky ve dvojičkách, drží se za ťapky a všechny mě zdraví. Jsou to neuvěřitelně hodné děti, v Tlči asi něco přidávají do vody, protože nehulákají, neperou se, neběhají a když si chtějí nějakou hračku půjčit a hrát si s ní, nejprve se mě přijdou zeptat jestli můžou.

Před dvanáctou odcházejí, všechni děti mi hezky poděkují a rozloučí se. Víc takových dětí na hradech a zámcích.

Kolegyně si přichází pro klíčky a zamyká za mnou. Je nadšená ze statistiky návštěvnosti, prý jsme trhli dopolední rekord - 19 návštěvníků.

Jedeme domů, jsem spokojená, jen mi trochu přijde divné, že kvůli dvouhodinové směně strávím v autě hodiny čtyři.

Zbytek týdne je víceméně stejný. Ráno přijedeme, otevřeme, znovuseskládáme křížovou klenbu z kostek, kterou nám vždycky někdo shodí (já říkala, že umístit ji doprostřed místnosti není dobrý nápad), děláme čárky a občas si hrajeme s dětmi, které přijdou na výstavu. (Jo, stavím z kostiček hrady a zámky a pak si hrajeme na dobývací stroje a bouráme je.)

Ve středu jsem se rozhodla vzít si sebou mladšího brášku, aby se taky trochu kulturně vzdělal, ale hlavně ve středu mám směnu i odpoledne a dostala bych se domů moc pozdě.

Vesměs není moc práce, přišla místní základka na program nazvaný Slečna Jůlinka. Pak dostanu volno a mám jít prý s bráškou zkoumat krásy Telče. A že je co zkoumat, zdejší podzemí sice není tak dobrodružné jako to v nedalekých Slavonicích, ale i tak se tam Petr vyblbne a na zámku se zase vyblbnu já.

Programy pro školy sice až takový úspěch nesklidily (nejspíš kvůli tomu, že je září), ale o návštěvníky nouze není. Každý kdo prošel kolem alespoň nakoukl. Když navíc zjistili, že se neplatí vstupné, tak častokrát i vstoupili a výstavu si prošli. Všichni návštěvníci, do jednoho, se aspoň na chvilku zastavili u bouřko- a větrostroje a musím říct, že po týdnu nepřetržitého rachotění ty krámy nenávidím. Pro představu - zkuste si narazit na hlavu plechový hrnec a dvě hodiny denně na něj bez přestání sypat tvrdé kroupy. Z toho rámusu by se zbláznil i ten nejzarytější obdivovatel Jana Kristiána z Eggenbergu.

A tu klenbu... Tu mi zase někdo shodil.