Zkouškové a budoucnost

Po delší odmlce způsobené naprostou neschopností něco dělat jsem zpět a lepší než kdy dřív.

Zkouškové na obou školách jsem zdárně ukončila koncem ledna a od té doby jenom regeneruju a kontroluju informační systém jestli mi zelenají políčka (studentská obdoba Farmville). A taky doháním resty za prosinec. Nějak se na mě začíná podepisovat vražedné tempo, které jsem si nasadila.

A projevuje se naprostou rezignací na některé aspekty mého života. Jako manažerka dvou kapel v poslední době selhávám naplno, protože nemám čas ani energii řešit a domlouvat hraní. Naštěstí jsou kluci chápaví a soběstační a hraní si průběžně zvládají domlouvat sami.

Školy řeším s dvouměsíčním skluzem. Dokonce jsem dospěla k poznání, že plán ukončit obě studia v řádném termínu (tedy teď v květnnu) je nereálné a tak si Muzeologii prodloužím ještě o jeden semestr, kdy si naordinuju léčebné volno a budu jenom psát magisterku.

Na druhou stranu moje tendence udělat si doktorát mě neopustila a vážně nad tím přemýšlím. Ostatně moje muzeologická magisterka je teď ve stavu velmi kvalitní rigorózní práce. Proto ji potřebuju přepsat, ten materiál co mám teď si schovat a zjednodušit ji na magisterku. Dokonce mě i napadá vhodné zaměření mého doktorandského studia, ale z paranoidního strachu (vím, že můj blog je sledován :-D ), ho tady nenapíšu. Ještě by mě někdo předběhl.

MUNI bych tedy měla z krku. Míním tím uzavřený izimní semestr. I s tou muzejní praxí (psala jsem o ní tady). Muzejní praxi jsem si vykládala ajako možnost zjistit jak to tam teda chodí a jak pracují jednotlivé oddělení muzea. Nakonec jsem celou dobu strávila v jedné místnosti a 100 hodin zapisovala novinové výstřižky se zmínkami o Špilberku. Zeptejte se na co chcete, jsem studnice informací o Špilasu od roku 1992 do současnosti.

Do hodnocení jsem napsala, že praxe pro mě osobně byla zbytečná. A taky, že jo. Ráda jsem pomohla s tříděním a databází, protože paní Olivová, která mi praxi vedla, byla hrozně hodná a zavalená prací, ale přínos byl nulový. Ale co naplat, no.

Na JAMU se pochlapili a letní semestr nám uvolnili abychom nasbírali co nejvíc času na psaní diplomek a absolventských dokumentací a producentských záměrů. Nemusím zdůrazňovat, že mi to bodne. V září jsem prohlásila památnou větu: "V lednu budu mít magisterku napsanou." A prdlajs. Jsem ráda, že jsem ráda.

Do toho jsem vytočená, protože drtivá většina mých spolužaček si našla od prvního ledna zaměstnání na plný úvazek. Což je sicce báječné (/kdo by nechtěl končit školu s jistým místem), kdyby neočekávaly, že my co práci nemám se jim ve všem podřídíme a budeme ustupovat. A svoje očekávání podávají mnohdy nevybíravým způsobem. Že já mám dvě školy, manažeruju měla bych manažerovat dvě kapely a přes sezonu makám na poloviční úvazek, to je nezajímá, prostě to bude jak ony chtějí. A mě už z toho puká hlava. Částečně proto, že jsem dostala několik pracovních nabídek v průběhu roku a všechny jsem je odmítla, protože bych prostě nestíhala ani školy, ani práci a trpěly by všechny zúčastněné strany. (Vtipná vsuvka - dokonce jsem odmítla pozici, kteoru moje spolužačka o měsíc později přijala a všichni jí tleskají jak je šikovná)

Ostatně strach z toho co bude po škole docela narůstá. Práci kterou bych hrozně chtěla a o kterou strašně stojím, netuším jestli vůbec vypíšou. Pokud ano, pak je víceméně jisté, že bych ji dostala. Mám nejvíc zkušeností, znám prostředí a bavila by mě i za peníze, které mi můžou nabídnout. Jestli ji nevypíšou, tak nejspíš pomažu na pracák a to místo se mi nelíbí. Byla jsem tam jednou se školou na čumendu a žádné zvláštní sympatie nezavládly.

Když se mě na to lidi ptají tak s hurónským řehotem odpovídám, že jsem tak přetažená, že po škole půjdu tak na deset na mateřskou. Protože o proti tomu co mám teď, bude mateřská vyložená dovolená.