O dětech vychovaných i nevychovaných a konci

Úterý

Dneska si přesčas odmakám hned z rána. Je třeba přijít dřív, protože máme objednané dvě třídy na edukační program v zahradách. A podle většiny zápisků to sice vypadá, že jsem pokladní, ale skutečně jsem najatá jako edukátorka. To znamená, že haranti jsou moje starost.

Ráno je třeba nachystat pomůcky, oprášit průběh a lituju jenom toho, že po ránu nepiju, protože to chce frťana na kuráž.

Obrázky - nachystané. Hry - nachystané. Krabičky s hlínou do kterých si budou na konci skládat zahrádky - nachystané. Tak pojďte, milánkové.

Dneska jsou na řadě čtvrťáci a páťáci. Hrajeme si, povídají si, jsou to aktivní děti a relativně v pohodě. Neřvou, neběhají, plní úkoly a říkají mi paní učitelko. Jeden chlapeček aktivně hlásí:

"Pančelko, pančelko. Znáte Kláru P.?" 

"Znám, to je tvoje sestra, co?"

"Jo."

Takže Klári, jestli tohle čteš, pozdravuj bráchu. :-)

Po dvou edukacích jsem mrtvá. Nedokážu ani sedět rovně. Ono překřikovat patnáct dětí dvě a půl hodiny se nedá. A následně uklízet jejich bordel.

Posledním úkolem pro děti je totiž úkol Navrhni si svoji zahradu. Pro tyto účely nafasují krabičky s hlínou, do které ukládají kamínky, kostky, šišky, dřevo, kůru, okvětní lístky kytek. Tyhle se musejí po programu rozebrat, dneska o to rychleji, že po první skupince nastupuje druhá.

Problém mám v momentě, kdy se ukáže, že mi poslední hodinu věnovalo pozornost jedno dítě a pokyn, postavte si vlastní renesanční zahradu, dále usměrňovaný různými návrhy z mé strany se změní v kreativní eklektický výbuch typu nahážemtamvšechnohlavněaťjetohohodněhodněhodněmoc.

A nakonec zamíchat. Což se taky stalo, k jedné šikovné slečně s krásnou zahradou, přiběhli spolužáci s  výkřikem zemětřesení a celou zahradu rozházeli. Naštěstí po sobě.

Středa

Dneska zase edukujeme. Naštěstí je všechno nachystané a já se těším, protože mají přijít druháčci a třeťáci. Těším se, s prckama je legrace.

Ne, není! Ty malé uřvané hyeny. Jestli jsem se včera rozčilovala nad nepořádkem v bedničkách, tak proto, že jsem neviděla co mě čeká dneska. Jindy strašně zlatí druháci, jsou rozjívení, nevychovaní a ukřičení. Bila bych je jako žito.

Jediné co můžu je jenom zvyšovat hlas, až řveme na sebe všichni. Do toho máme v zahradách archeologický průzkum. Doposud to nebyl problém děti se tomu vyhýbaly, do děr nepadaly, byly zlaté. Až dneska. Ti malí satani. Vidí díru a šup k ní. Ideálně do ní.

Včera byly dětičky kouzelné, obcházely průzkum s nábožnou a úctou a říkaly: "Pančelko, já bysem chtěl být archeolog. Já mám totiž moc rád dinosaury."  A bylo to tak kouzelné, že jsem neměla srdce jim vysvětlovat, že archeolog už dneska dinosaury nekope. Ale dělá po vimperských zahradách díry.

Dneska jsou to malí hajzlíci, kteří neznají stud a slušný vychování.

Herodes - to byl král!

Zbytek dne strávím naprosto vyflusnutá na pokladně. Umírám a jsem hrozně hrozně utahaná.

Čtvrtek

Tak dneska řeším tu nepříjemnou část. Konec pracovní smlouvy. Oficiálně končím na konci října a prodlužovat nebudu. Po spočtení nákladů, nervů a podobně by mě každotýdenní dojíždění na druhý konec republiky vyšlo až moc draho.

Čáru přes rozpočet mi udělá šéf, když mi sdělí, že v pohodě, ale krom toho, co ještě musím odpracovat mi chybí naddělat 40 a něco hodin. Takže prý můžu jezdit v listopadu. Takže po zvážení pro a proti najíždím na přesčasový systém. Trochu mi to neštimuje, tolik hodin mi určitě chybět nemůže mám něco nadpracováno z června a července, takže jen co se dostanu domů ke svým výkazům tak na to kouknu.

Ale pomalu se připravuju na konec kariéry ve Vimperku. On ten konec bude docela vítaný, je tady příšerná zima. A to prosím už od srpna. Já teplomilné dítě jižní Moravy jsem zralá na infarkt. Mrznu i u topení, fakt.