O dopravě, televizi a ruské nenechavosti

Pondělí

Máme otevřeno i v pondělí. Už nemůžu rozlišovat týden na "pracuju" a "volné pondělí". Od teď rozlišuju svoje dny na "pracuju" a "pracuju". A miluju to!

Protože ale Češi mají zafixováno, že pondělky jsou zavírací, tak je překvapivě málo návštěvníků. Celý den tak můžu vyšívat svůj svatební závoj a koukat s holkama na filmy. Letní kino Slavkov u Brna otevírá dřív a na průvodcovně.

Někdy po poledni klika cvakne, dveře letí a Míša vchází do dveří. Překvapená tmou a našimi obličeji, které ozařuje pouze modravý svit obrazovky, mě vytáhne na světlo, že mi veze překvapení. 

A taky že jo. Ve vstupní hale čeká moje nejlepšejší kamarádka s manželem, protože všichni společně byli na MoR ve Vizovicích a teď výletujou. 

Jdeme se podívat do podzemí a já tak zase anglicky vysvětluju, jak to bylo s mučením a výslechy. Jenže tentokrát je to mnohem lepší, protože jsou to kamarádi, je tam Míša se svou nedostižnou angličtinou a pamětí na slovíčka, která se vyrovná slovníku. Náramně si to užívám.

A pak zase po zbytek dne filmy a vyšívání. Na čtvrtou přijíždí polský zájezd. Dělíme je na dvě skupiny. Se mnou jdou děti a jejich průvodce čte text v polštině, s kolegyní jde zbytek s polskými texty. 

Polské děcka jsou zatracení anarchisti. Nedávají pozor, na upozornění dlabou, lítají po expozici, kloužou se sem a tam, smějou se (pravděpodobně mě a mé snaze je ukáznit) a serou mě až do konce prohlídky. Ještě že není tak dlouhá. Na začátku totiž chlapík přišel s tím, že potřebují aby to bylo rychle. Když jsem mu vysvětlila, že tam budeme tak dlouho, jak rychle bude číst, tak profičel trasu za půl hodiny. 

Až večer si uvědomím, že nebýt prohlídky podzemí s kamarády, tak celý den nepromluvím ani slovo.

Úterý

Ráno se mě zase pokusil u Rohlenky rozmačkat kamion. Já nevím na co ti idioti mají zpětná zrcátka, když si nekontrolují, že vedle nich jede auto. Nebo jestli předpokládají, že s malým autem (Mazda je v servise a já mám půjčeného puclíka od tchána) jako nepotřebuju silnici po které bych jela?! 

Poprvé potkávám v práci dvě kolegyně, které se taky zaučují na podzemí. Jedna z toho má psychický otřes a chodit ho nechce vůbec. Druhá se voražená podobně jako já, takže můžeme na podzemí a jeho návštěvníky nadívat dvojnásob. 

Lidí chodí víc, ale stejně se mi zase skoro nepodařilo dostat do zámku. Pořád na mě vycházejí výstavy, nebo hraní si na komornou na dětské trase. 

Mimochodem slyšela jsem další kolegyni, kterak dětskou trasu prochází. A obávám se, že ty nebohé děti si odnesou velmi traumatizující zážitek. 

Odpoledne prohlídka historických sálů, která je báječná, osvobozující a obohacující. A doslova. Poprvé ve své kariéře jsem dostal dýško od Čechů. 

Středa

Dneska se i podívám do podzemí. Jednak ho ráno musíme nachystat (už vím jak na to) a druhak jsem si vymrčela nějakou prohlídku. 

Během dne si sice pohlídám i sem tam výstavu, ale v poledne na mě vychází prohlídka podzemí se čtyřmi návštěvníky. 

Tak jdeme, vykládáme a u šibenice mám málem infark, protože se odnikud zjeví další tři lidi se slovy:

"My jsme od televize, my si vás trochu natočíme." 

Jestli to bylo vyjádření souhlasu s GDPR to nevím, ale každopádně rozloží kameru a trochu natáčí. Já mám přetrženou nit, přemýšlím co to je doprčic za lidi, kde se tam vzali a co s nima. 

Po skončení prohlídky vypustím návštěvníky ven a začnu se pídit. Je to skutečně televize, jedna slečna je z radnice, což vysvětluje proč jí půjčili klíče. Proč mě ale nikdo neinformoval o tom, že mi naruší prohlídku, to už nevysvětluje. Přidá se k nám historik, udělají se dva rozhovory, natočí si velmi statické záběry z expozice a ke konci se mě slečně ptá, jestli náhodou nemám jít na prohlídku. Možná se mě chce zbavit, možná ne, každopádně jí vysvětlím, že ona má sice klíče, ale já mám světlo od expozice, takže tam s nimi musím být, protože jsem za tu instalaci zodpovědná, neb vlezli do mojí prohlídky. 

Trhla jsem rekord a byla tam s nimi hodinu a půl. V naší pomyslné hře o to, kdo vydrží s lidma v podzemí nejdýl už mě nikdo nepřekoná.

Čtvrtek

Jsem nastydlá. A proto jedu do práce v krátký sukni. Rozpor mi dojde až na dálnici. Ve Slavkově na křižovatce pokračují moje automobilové zážitky, tentokrát proti mě na nejfrekventovanější křižovatce ve městě (kam je navíc svedený provoz z uzavřeného obchvatu) vyrazila babka, která se rozhodla, že přednost není pro ni, a že mě ji prostě nedá, takže jsem to sice ubrzdila, ale ucpaly jsme celou křižovatku, protože všechny směry najednou musely zastavit a čekat, až se bába uhne. 

První prohlídka v jedenáct je parádní. Lidi super, smějí se, baví je to, chválí mě. Až na jednu ruskou ženštinu. Celou dobu se vyptává, což by nevadilo, ale vyptává se rusky a odpověď očekává v témže jazyce. Já sice rozumím co chce, ale neodpovím. Takže nasadím kývačku a už to jede: "Da, da, da, niet, da, da, niet, da. Da. Origynalne. Da."

Na konci se nepohodneme, protože text, který cizincům půjčujeme a když ho chci vrátit tak spustí tirádu, že si ho chce nechat. Když odmítám, tak se ozvou výčitky na výši vstupného, a že si ho chce nechat. A tak se u brány hádáme asi pět minut, než konečně povolí a text navalí zpátky.

Na výstavě Lega mě dožere chlapeček, který se co dvě minuty chodí ptát, kdy už půjde do herničky. A ječí u toho. A mamince je to fuk. A křičí. Ach jo.