O mučení průvodců i návštěvníků
Neděle
Jako bych něco tušila. Je zataženo a po příjezdu do práce na mě čeká právo útrpné.
Respektive návštěva podzemí, kde se stejnojmenná instalace chystá. Je třeba doladit nějaké detaily s technikou, čehož všichni využíváme a jdeme se podívat, jak se celá ta sranda ovládá.
No nevím. Jakože expozice se mi moc nelíbí, možnost mluvit necelou hodinu o mučení se mi líbí hodně. Celý den všem vykládám (aspoň těm, co jsou ochotní mě poslouchat) o tom jaké existují druhy mučení, jak nejlépe mučit, aby to bolelo, ale nezabilo a v hlavě už si koncipuju text.
Prohlídku historických sálů přivítám a baví mě do momentu, kdy přijdeme k obrazu Marie Eleonory obklopené černošskými sluhy a jeden na pohled slušně vypadající pán zahlásí:
"No prosím, tady na obraze čtyři a v Německu jsou jich sta tisíce."
Vezme mi náladu a chuť se s ním nadále bavit. Přesto se ale na konci prohlídky najdou návštěvníci, kteří se ke mně přitočí a povídají:
"Vy jste tady kastelánka? Ne? Že toho tolik víte, no my jsme tady byli před rokem a nic jsme se neodnesli, ale vás to si zapamatujeme."
Odpolední prohlídka oproti tomu je hrozně vyčerpávající. Bez zpětné reakce. Všichni ze mě jenom sají a sají energii a já na konci mám pocit, že jsem právě sama přeložila kamion.
Čtvrtek
Nezazvonil mi budík a tak jsem popadla první věc, co mi přišla do rány. Bohužel jsou to letní hadříky a lodičky, takže na podzemí to moc nevypadá.
Just jako na potvoru chodím JENOM podzemí. Jedno za druhým.
Text si postupně sedá, ale občas mám pocit, že lidi jsou trochu vystrašení.
Na první prohlídce byla babička se dvěma vnoučaty, chlapeček vypadal, že si to náramně užívá, především barvité popisy vyskakujících kloubů, holčičku si babička přitáhla k sobě a celou dobu se na mě tvářila, jako kdybych jí měla co nevidět vysát krev.
Další prohlídky už byly náramné, jenom mi přijde, že časová dotace 50 minut na jednu prohlídku je teda optimistický odhad určený pro padesátihlavé skupinky. Zatím jsem nepřetáhla 45. A to včetně prohlídky z rozjařenou skupinkou pubertálních slečen, které si v interaktivní části musely všechno vyzkoušet, všechno osahat. Ty palečnice jsem jim musea vyrvat prakticky násilím.
Jako bych něco tušila. Je zataženo a po příjezdu do práce na mě čeká právo útrpné.
Respektive návštěva podzemí, kde se stejnojmenná instalace chystá. Je třeba doladit nějaké detaily s technikou, čehož všichni využíváme a jdeme se podívat, jak se celá ta sranda ovládá.
No nevím. Jakože expozice se mi moc nelíbí, možnost mluvit necelou hodinu o mučení se mi líbí hodně. Celý den všem vykládám (aspoň těm, co jsou ochotní mě poslouchat) o tom jaké existují druhy mučení, jak nejlépe mučit, aby to bolelo, ale nezabilo a v hlavě už si koncipuju text.
Prohlídku historických sálů přivítám a baví mě do momentu, kdy přijdeme k obrazu Marie Eleonory obklopené černošskými sluhy a jeden na pohled slušně vypadající pán zahlásí:
"No prosím, tady na obraze čtyři a v Německu jsou jich sta tisíce."
Vezme mi náladu a chuť se s ním nadále bavit. Přesto se ale na konci prohlídky najdou návštěvníci, kteří se ke mně přitočí a povídají:
"Vy jste tady kastelánka? Ne? Že toho tolik víte, no my jsme tady byli před rokem a nic jsme se neodnesli, ale vás to si zapamatujeme."
Odpolední prohlídka oproti tomu je hrozně vyčerpávající. Bez zpětné reakce. Všichni ze mě jenom sají a sají energii a já na konci mám pocit, že jsem právě sama přeložila kamion.
Čtvrtek
Nezazvonil mi budík a tak jsem popadla první věc, co mi přišla do rány. Bohužel jsou to letní hadříky a lodičky, takže na podzemí to moc nevypadá.
Just jako na potvoru chodím JENOM podzemí. Jedno za druhým.
Text si postupně sedá, ale občas mám pocit, že lidi jsou trochu vystrašení.
Na první prohlídce byla babička se dvěma vnoučaty, chlapeček vypadal, že si to náramně užívá, především barvité popisy vyskakujících kloubů, holčičku si babička přitáhla k sobě a celou dobu se na mě tvářila, jako kdybych jí měla co nevidět vysát krev.
Další prohlídky už byly náramné, jenom mi přijde, že časová dotace 50 minut na jednu prohlídku je teda optimistický odhad určený pro padesátihlavé skupinky. Zatím jsem nepřetáhla 45. A to včetně prohlídky z rozjařenou skupinkou pubertálních slečen, které si v interaktivní části musely všechno vyzkoušet, všechno osahat. Ty palečnice jsem jim musea vyrvat prakticky násilím.
Komentáře
Okomentovat