O upírech, rozvodu a lidský blbosti

Pátek


Jeli jsme do práce na devátou. Přestože jsme nemuseli. Ale chtěli jsme. Dneska totiž chystáme Hrůzostrašné prohlídky a chceme si užít chvilku volného času, tak radši vyjedeme dřív, než později. Já jsem si ještě optimisticky zabalila učení na státnice a doufám, že na to aspoň kouknu.

Nekoukla jsem! Nachystali jsme co bylo třeba, já si nabílila obličej, nejvíc legrace jsme si užili při dekorování Historického sálu, kde se měla odehrávat svatba upírů. Historický sál je plný dramatických, velkých, křehkých, drahých, křišťálových lustrů, které drží na laně a čestném slově. A co nenapadlo Soldánovou? Pojďme na to navěsit umělé pavučiny, to bude super. Bylo, kdybychom na to dosáhly.
Velmi vachrlatým způsobem balancujeme na židli, podepíráme se navzájem a modlíme se, aby nám ty metráky skla nespadly na hlavy. Nespadly, ale nakonec jsme se rozhodli neriskovat a sundat.

V mezičase se kolegyně promění v strašlivého klauna, druhá si načerní obličej, aby pod maskou mumie neprosvítala bílá kůže a já strašlivě přeženu světlý make-up a linky protáhnu až na spánky a je ze mě famme fatale upíří královna. A vyrážíme na oběd. Ve městě budíme požadovaný rozruch.

Po návratu najdeme všechny v plných přípravách. Já dostanu ještě krásný účes a je nejvyšší čas jít natáhnout šatičky, rukavičky a perly. Mezi všemi nestvůrami se vyjímám jak pěst na oko. Dokonce i můj upíří manžel má smoking pokrytý pavučinama. Jenom já jsem vypadla z filmů dvacátých let.

Takže deset dní po vlastní svatbě jsem se vdávala znovu a to hned čtyřikrát po sobě. :-D Domů jsem se dostala o půlnoci zmrzlá z podzemí, plná plísně a kusů omítky, která mi napadala do vlasů při "vášnivě svatební noci" a padla jsem jak podťatá. A pak že upír vydrží všechno.

Autor: Ivan Shylin

Sobota

Tenhle víkend asi vykupuju všechny ty dny, kdy jsem do práce zaspala. Jedu zase o hodinu dřív, tentokrát protože moje nejbožejší kamarádka jede připravovat svatby a já nechci jet sama. Nevyspalá, unavená, nenalíčená a ještě je venku hnusně. 

Spoléhám se na to, že je poslední prázdninový víkend a statistika mluví jasně. V tuhle dobu už všichni stresují nad koncem léta a prázdnin a po výletech nejezdí tak moc. 
A statistika zklamala! Od rána je plno, do toho těch pět svateb, takže kromě prohlídek bereme svatebčany ještě na focení do interiérů. 
Na mě vyjde jeden novomanželský pár, který podle mého teda nevydrží. Šťastný novomanžel nevěstu komandoval, jak si má stoupnout, jak se má tvářit, jak si má upravit šaty, mě řekl, ať to vezmu rychle, že to je jenom tak šup šup, kdykoliv je fotografo požádal aby se políbili, tak jen sklonil hlavu k novomanželce a dával si sakra pozor aby se jí rty ani nedotkl.  To bude láska.

Na prohlídce se snažím, neb je plná a kazí mi to akorát dvě všetečné babky. Začnou hned zkraje, kdy u vchodu do trasy byly pro svatebčany nachystané vějíře, pochopitelně i s cedulkou, že jsou POUZE k ZAPŮJČENÍ a POUZE pro SVATEBČANY. A bába už si jeden strká do kabelky. Když jsem ji upozornila, že to musí vrátit protože to je pro svatby, tak neochotně vrátila, ale potichu mě častovala jmény, která bych ve smíšené společnosti neopakovala. 
Na prohlídce neustále hovořila ke své kamarádce. Ale pořád! A nahlas! Ikdyž jsem mluvila já! 
V jednom ze salonků ji najednou začalo zajímat, kdo je autorem obrazů na stěnách. Upřímně nemám tušení, o těch obrazech nemluvím, myslím dokonce, že to není zmíněno ani v textech. Na první dobrou jsem je zařadila do baroka, ale jako na potvoru, jsem si nebyla schopná vzpomenout na žádného barokního malíře, který by byl dostatečně neznámý, aby to nebylo nápadné. Výraz opovržení v jejích očích, když jsem přiznala, že nevím, ale ráda zjistím, mě hnětl pekelně.

Na Lego už si jdu jenom odpočinout. Akorát se naběhám, protože jeden tatínek si zapomněl bundu. Jedna maminka potřebuje jít s holčičkou čůrat. A tak chodím a odemykám jako ten blbec. 

Neděle

Že to dneska bude na pytel jsem měla pochopit už když jsem ráno zaspala. Do práce sice přijedu pozdě, ale ten pravý kolotoč se roztočí až kolem jedenácté, pak už se nestíháme zastavovat, ani naobědvat.

Lítám Lego pořád dokolečka, než se odpoledne vzepřu a vyhlásím embargo na tuhle výstavu. Nejnáročnější jsou tam totiž rodiče, kteří si výstavu pletou se školkou, nebo rodiče, kteří přijedou s čtyřměsíčním kojencem, ale naprosto pevně trvají na tom, že musí do herničky. Tam tomu miminu mávají kostkami lega před spícím obličejem a volají: "Podívej, kostička, podívej."

Že bych si ale s prohlídkou pomohla, to nemůžu říct. Nikoho to nebaví. Tři prepubertální holčičky co očividně nebaví natolik, že hledají jinou zábavu, takže se celou dobu nepřetržitě hihňají. Zabije to děda, který na chodbě, kde jsou vystavené obrazy malíře Josefa Pichlera (18. století) pleskne: "Škvár komunistický." A já mám chuť plesknout jeho. 

Den ukončím naprosto vyflusnutá na výstavě fyziky. Bože a ani tady nemám pokoj. Nejprve se se zpožděním přiharcuje nějaká paní s dětmi. Zopakuju jí naučený proslov o tom, že výstava je plná modelů pana učitele Prokopa, je na ni půl hodiny, blablablabla a vypustím ji k ostatním.

Že bude problémová jsem měla poznat podle toho jak se postavila k modelu vozíčku s trojúhelníkovými koly (google, přátelé, zkuste ho) a začala svým dětem vykládat, že ještě před tisíc roky lidé neměli kolo, takže všechno museli nosit v rukách. To není na facepalm, to je na facewall.

Po půlhodině vyplněné hraním a experimentováním všechny požádám jestli by tedy nemohli odejít, protože naše půlhodina vypršela a baba se do mě pustí, že to jako nevěděla, že je to jenom na půl hodiny, že kdyby to věděla, tak si to nekoupí, že si přišla s dětma pohrát.
Nevím nevím jestli by s dětma třeba neměla opakovat základy dějepisu pro první stupeň, když je naprosto pevně přesvědčená, že v roce 1018 jsme ještě žili v jeskyních, mlátili kyjem mamuty a nosili bederní roušky a rance na zádech. 

Komentáře

Okomentovat