Proč mě rozčiluje Walt Disney

Sobota

Ráno jsem zaspala. Celou cestu šalinou v duchu popoháním řidiče a dělá se mi blbě při představě, že zase budu muset do práce jet stopem (jako se mi ostatně povede každý rok aspoň jednou). Nakonec cajk, autobus stíhám, dokonce nejedu sama, jenže...

Poblíž sedí babička v šátku a na Kozí horce jí vystoupila kámoška. Tak si začala povídat s námi. Jakože neví kde se bere pitná voda pro Brno, když už ne z přehrady, jak chodila na houby do lesa, zatímco teď už jenom na žampiony do Kauflandu, jak je chromá, jak žila v Čechách a na Moravu se odstěhovala ve dvaceti letech, jak se jí tu nelíbí, jak ji rozčilujou moravské lesy, to v Čechách mají všude sam smrky, že je chromá, že dřív jezdila na hrady jako je Karlštejn, ale to co tady máme my (s pohledem upřeným na NAŠI barabiznu!!!) to se jí nelíbí, že z moravských památek jedině Pernštejn a to ještě než vyhořel, protože to tam ještě měli bílou paní, závěrem dodala směrem k nám, třem průvodcům z hradu, který tak pohaněla, že jako chápe, že tady asi nějací páni byli, ale že se jí to stejně nelíbí. No nemůže se zavděčit člověk všem.

Den jsem zahájila slavnostně na západní bráně. Je sice víkend, ale není žádný svátek, takže většina lidí spokojeně felí doma a na hrad vyráží jenom největší nadšenci. Taky dobře. Aspoň se nebudu muset s nikým hádat o vstupný do areálu. A taky že ne. Až do momentu, než kolem mě projde volným vycházkovým tempem větší skupinka 6-8 lidí. Nereagují na moje zvučné Dobrý den, pouze pohlédnou okýnkem do boudičky a hypnoticky se mi snaží vsugerovat "Ty nás nevidíš.". A tak znovu "Dobrý den, tady se platí vstupné do areálu.". Nic. Jdou a mlčky na mě civí. "Haló, tady musíte zaplatit." To už mizí za rohem. Nu což, běhat za nimi nebudu, budem muset vážně zavést namátkové kontroly vstupenek do areálu a kdo nebude mít, zaplatí ikdyž už bude pochodovat areálem.

Buď kontroly, nebo turniket!

Včera bylo výběrové řízení na nové průvodce. Sobecky se zajímám o výsledky, dvě moje kamarádky se také ucházely.

Šéf nám hrdě předvádí seznam otázek, které kladl uchazečům... No dělat pohovor znovu, tak mám po kariéře, u půlky otázek nemám tušení co by to mohlo být.

Konečně prohlídka. Jdu s relativně malou skupinkou, ve které jsou děti. Několik starších a jedna cca tříletá princezna. S tou si v dětském pokoji velmi zasvěceně pohovoříme o problematice princezen na moravských hradech:

"Tam pinká Elsa." šišlá dítě a ukazuje na postel.

"A kdopak je to Elsa?" ptám se s úsměvem.

"Elsa je princezna viď Eliško." přispěchala děcku na pomoc snaživá maminka.

"Elsa je pyč, víííš?" zakončilo rozpravu dítě.

Z rozhovoru, ale hlavně motivu na batůžku malé Elišky jsem si dala dohromady, že myslí tuhle Elsu. Ó Disney, jak mi lezeš na nervy. Už nevím jak vysvětlovat pětiletým capartům, že hrad nikdy v ledu zatavený nebyl a že sněhuláci netancujou jak kdejaká blondýna píská. Pro už se nedělají historicky věrné a podložené pohádky? Jo už vím, protože by nebyly přístupné dětem.

Neděle

Začínáme pozvolna. Na moji první prohlídku zakoupila vstupenku ooobrovská skupina, nejspíš rodina. Dvacet různě nakombinovaných dospělých a dětí v různém věku. Plus dvě dvojice "normálních" návštěvníků. Všechny je ale zajímá jediné... Jestli můžou fotit.

Novým nařízením paní generální sice fotit můžou, ale bez použití blesků, stativů a selfietyček, jenže i to je jim málo. Místo aby ocenili, že namísto dvoustovek za fotopas můžou beztrestně fotit v expozici a pořizovat si audiovizuální záznam (i mě samotnou můžou filmovat, což se mi teda hrubě nelíbí) tak remcají, že to musí bejt bez blesku a fotky budou stát za houby.

Tak jdem. Děti omrzují, že chtějí princezny. Tenhle víkend se s princeznama roztrhl pytel. Vykládám jim, že princezen moc nemáme, ale chvilku tu bydlel opravdický švédský princ. To s nimi moc nemává, obávám se, že jestli Vasa neměl utajenou schopnost vystřelovat z prstů led, nebo neměl zázračný příčesek co se na požádání rozsvítí, tak dnešní mladou generaci netankuje.

V půlce prohlídky začnou remcat i rodiče, že je zima a že jdeme moc pomalu, že musí ještě do zoo. Tak nevím proč se snažím. Nejjednodušší pro mě i pro ně by očividně bylo najet na tzv. systém paní Tiché - "Všechno co vidíte je barokní." (Neznalým doporučuju přečíst knihu Poslední aristokratka.) ale na to mám svoji práci příliš ráda.

Děti se začínají pídit po princeznách. Vasova manželka Luisa Amlie Bádenská příliš úspěchů neslavila. Zároveň je trpkým zklamáním nedostatek vhodných strašidel. Povídačka o zrzavé holčičce je podle nich "trapas" když v ní nestříká krev a od rodičů se dočkám obligátního "To jako tady strašíte vy? Hahahaha.".