Jak jsem nestíhala

Sobota

Dnešek jsem začala nadáváním starého námořníka. Já jsem totiž malilinko zaspala. Probudila jsem se v momentě, kdy jsem měl lézt do autobusu na druhém konci Brna. A může za to můj muž, který má debilní vyzvánění na budíku, které prostě nikoho nemůže probudit. Tak. A tečka. Jedu pozdě, drahoušek aby odčinil svůj budík, tak mě veze autem. Půl cesty se táhneme za jakýmsi autobusem z Banské Bystřice, který, světě div se, zabočuje na spodní parkoviště. Navíc jsem zapomněla, že dneska se běží kolem přehrady jakýsi závod.

 

Takže všude běhálisti, organizátoři se zábranama a poslední vytrvalí cyklisti. Navíc se má pár minut po našem průjezdu uzavírat celá cesta na hrad. Těžko říct, kudy se můj muž bude dneska vracet.

Podle rozpisu provádím celý den, což znamená, že čekám až odejdou na prohlídku všichni ostatní průvodci. Navíc je dneska až příliš mnoho rezervací. Co hodinu aspoň jedna. Takže na mě vychází druhý okruh se zapálenou důchodkyní. Když zjistila, že jde sama, tak se zatetelila. Celou hodinku jsme si parádně povídaly, paní se vyptávala, věděla co je to břitová věž a vůbec to bylo moc příjemné.

První okruh co na mě vychází ve dvě hodiny už taková sranda není. Je tam cca dvacet lidí, ale asi osm z nich nemluví česky, což by samo o sobě nebyl problém. Nafasovali texty a jdeme. Jenže... Oni sebou mají malé děti. Rozjívené děti. Kterým se musí věnovat. Hlavně jim furt něco vysvětlovat, zejména v době kdy mluvím já. A protože mám ještě pořád rozhašené zdraví, tak to zas taková legranda není.

 

Odcházím z prohlídky a hlas mi přeskakuje jak pubertálnímu výrostkovi. Co pubertálnímu výrostkovi. Hůř! Nemluvím, skřékám. Jako žába. Holky se mi smějou, jenže jsou to hodné kolegyně a tak řešíme problém co s posledními prohlídkami, protože takhle na okruh nemůžu. Pominu-li fakt, že toho mám plný zuby, tak by mě nebylo slyšet a já bych mohla přijít o hlas úplně. A to si prostě nemůžu dovolit.