Mlha přede mnou, mlha za mnou

Sobota

Včera jsem si byla nechat udělat další tetování. Toho času třetí. Musela jsem to tedy řádně oslavit. Do postele jsem se dostala ve tři ráno. O půl druhé mě totiž napadlo, že budu potřebovat obídek, tak jsem si musela jít uvařit obídek.

Ráno se mi samozřejmě nechtělo vstávat. Muže svého jediného jsem nechala chrupkat, přestože v noci proklamoval, že budeme odcházet spolu. Ale když jsem viděla ten jeho sladký výraz naprosté spokojenosti, nechala jsem ho spát.

Podařilo se mi stihnout dřívější šalinu (netuším jak), což bylo dobře, protože jsem si uvědomila, že možná mám obídek sebou, ale zapomněla jsem si chleba a chilli bez chleba je nepoživatelné. Takže mezi přestupama ještě klušu do obchodu.

Stihla jsem autobus, dokonce jsem se doma i sbalila, protože víkend budeme trávit u tchána, tak abych nesmrděla ve stejných pracovních hadrech.

Jedeme do práce, jedeme, jedeme, ale ten hrad tam prostě není. Je totiž schovaný za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Není vidět ani trochu. Ani když jsme pouhých dvacet metrů od něj, tak není vidět.

A tak se schováváme v průvodcovně, a čekáme kdo přijde.

O půl jedenácté pořád nikde ani noha. Vypadá to, že jediný kdo dneska bude provádět jsem já. Po jedenácté je totiž objednaná anglicky vedená prohlídka. A kdo musí jít anglicky? Anička. Jako vždycky.

Není to až takový hrůza. Je škaredo, takže první prohlídka je až v jedenáct hodin. Angličtina přichází na řadu o patnáct minut později.

A pak už jenom naobědvat a sypat nahoru na bránu. To je moc dobře, protože mi aspoň neumrzne zadek. Ikdyž se stresuju protože mám najednou nějak moc práce a nestíhám. Diář na příští týden obsahuje až mnoho položek, stejně jako TO DO list. A neubývají, spíš naopak.

V rámci zachování mého zdravého rozumu jsem zrušila projekt na příští květen, nemám čas ani na přípravy a před státnicemi, nebudu mít čas ani na realizaci, takže blbíčko.

Z rozjímání a dohánění restů mě vytrhli dva důchodci, které zajímá jestli má cenu chodit na výstavu, když za patnáct minut končí.

Ubezpečila jsem je, že má, protože když přijdou před čtvrtou, tak tam s nimi kolegyně musí zůstat, dokud si výstavu neprohlídnou (běžná praxe). Jenže já míním, kolegyně mění. Když jsem šla vrátit kasu a klíče, tak důchodce vyhnala z výstavy, že končíme. Očekávám stížnost.

Neděle

Jedu pozdě, nejede auto. A zrovna když mám poslední směnu. Ach jo.

Hlava mě bolí, hlavně při pohledu na seznam toho co mám do úterka stihnout. A to ta škola teprve začala... Neměl by být poslední ročník oddychový? Aby si člověk stihl dodělat všechny magisterky, absolváky, nedej bože, aby stihl pracovat a uživil se?

Navíc čekám na kamarádku, která mi slíbila, že se dneska zastaví. Tak uvidíme. Jestli přijede.

Nepřijela. Zatím. Je 11:15 a já jdu na první a nejspíš poslední okruh této sezóny. Na druhý. Nejprve jsou tam jenom dva důchodci, kteří přišli využít prohlídky zdarma v rámci Klíče k památkám, protože co je dražší musí být i lepší, že? A pak i tříčlenná rodinka, která vypadá velmi zapáleně.

Prohlídka je vlastně syntézou toho nejlepšího a nejhoršího muflonního druhu. Rodinka je zapálená a zajímá je co říkám, mají přehled a parádní dotazy. Důchodci přijeli aby té krávě průvodkyni vysvětlili, že nic neví a že oni tomu rozumí.

I tak mi to rodinka vynahrazuje (jsou tři proti dvěma), takže na okruhu jsme dýl. Vysypala jsem ze sebe nejlepší fórky, vytáhla největší špeky a fakta na která normálně není čas.

Po prohlídce jdu mrznout na výstavu. Slovo je mrznout na místě, protože i přes lyžařskou bundu, dva svetry, tři vrstvy kalhot a punčocháčů, rukavice, pletenou hučku a šály, mi omrzá nosánek.

Dokonce i pihy prchly do tepla pod triko.

Ani Indiana Jones nepomáhá. Dokonce mám trochu depku z toho že mi vlastně došlo, že Indiana Jones dost zásadním způsobem utvářel můj vztah k historii a památkám. (Všichni chtěli být jako Indy a kdo ne, je velký lhář!) A ono je to vlastně v reálu jinak. Ach jo. Nikdy nenajdu Archu úmluvy. Nebo nevyfouknu svatý grál z rukou nacistů. Ach jo.

Jo a ta kamarádka nepřišla ani odpoledne.