O popracovní době, hmyzu a vyčerpání

Sobota

Dostala jsem klíčky od auta a jeď si do práce, ženo. Tak jedu. Mám radost. Dneska to vypadá, na fajn den, mám pro jistotu lyžařskou bundu, protože v hradě je zima jak v morně a sluníčko svítí.

Dopoledne provádím. Respektive doháním resty, protože sice škola sotva začala, ale už tak trochu nestíhám. Nafasovala jsem praxi v muzeu, kde musím odmakat sto hodin a to jsem se ještě nepěkně zapsala u garantky praxe, protože jsem jí na rovinu řekla, že pokud si představuje, že budu hlídat výstavy a trhat vstupenky, tak to se rovnou rozloučíme. Na to nemám čas a hlavně v hlídání výstav, jsem díky práci, prakticky profík.

Takže jsem dostala pakl obálek s fotkami brněnských ulic z roku 1944. Tehdy se Brno bombardovalo a Muzeum města Brna, připravuje super online aplikaci, kde jsou jednotlivé ulice doplněné o fotky, jak to vypadalo po dopadu bomb. Lepší než chytat Pokemony, podle mě. Každopádně já, teď musím všechny ty fotky projít a zjistit, jestli už náhodou na webu nahrané nejsou. Takže rozkládám jednu ulici za druhou a chytám nerva. Po chvíli už vidím všechno černobíle a všechno rozbombardované.

Odchod na druhý okruh je vlastně vysvobození. Je tam narváno (6 lidí), může za to asi pěkné počasí. Je tam čtyřčlenná rodinka a pár. Rodinku to zajímá maximálně, neustále se vyptávají, slečny si chtějí pohladit břitovou věž, což jim na půdě vyplním. Naprosto jim rozumím, já se s tím hradem taky mazlím. Pořád mimoděk hladím trámy, parapety, sloupy, břitovka je moje velká láska, nikdy se s ní nezapomenu přivítat.

Prohlídka je fajn. Dokonce jsem si vysloužila pochvalu v návštěvní knize. Což mě těší, protože odpoledne jdu hlídat výstavu a tam mi mrznou i části těla o kterých jsem nevěděla, že je mám.

První šok, přichází když jistím, že vedle mě na okně sedí včela. Jsem alergik. Bojím se píchanců. Bolí to. S touhle konkrétní včelou nemůžu udělat nic, bo nevypadá, že by se někam chystala a navíc se v blízkém okolí nenachází žádný švarný rytíř, který by mě zachránil. Takže jsem sebe i včelu přiměla uzavřít pakt o neútočení. čas od času ji zkontroluju a ona mě nechává bejt.

Na výstavu, se v tomhle počasí málo kdo hrne. Všichni se tedy pozastavují nad průvodkyní zahrabané až po špičku nosu v zimní bundě. Prý, jestli mi není zima. Haha!

Jedna paní je z výstavy úplně nadšená, horuje se mnou dobře půl hodiny a chválí, chválí, chválí. Chce kontakt na autora výstavy, tak ji odkazuju na tiráž. Do návštěvní knihy, nám napsala, že je to pohádkové a podepsala se Perchta z R.

Oproti tomu jiná paní, která přijela s autistickým synem. Prošla si výstavu nejprve sama a pak s ním.

Osočila mě, že na to, že na výstavu jedou přes celou republiku, tak toho je málo. A že máme chyby v textech. Já to vím, štve mě to, ale moje chyba to není a nic s tím neudělám. Paní odchází silně znechucená.

Večer mám skvělý program, fakt. V pět jsem nafasovala malého bráchu na hlídání, máma má v Brně vysokoškolský sraz. Dostala jsem dítě, poučení, že nemám pít ať si ona může dát pivo a doporučení objednat k večeři pizzu.

Navíc má přijít kamarád na doučko ke zkouškám. Slíbil si s malochem zahrát šachy, já mu za to pizzu a doučování.

Nakonec jsem dokázali projít jen dvě otázky. Partie se protáhly a vůbec. Dneska je blbý den na učení.

Jedu odevzdat jedno auto svému muži do práce, on nás odváží k výstavišti pro matku a druhé auto. Maminu zpitou vzpomínkami a dvojkou šampáňa pak odvážím na chalupu.

Je tu kosa jako v morně. Zvažuju co přijde dřív jestli umrznutí, nebo otrava oxidem uhelnatým. Kamna totiž netáhnou a kouří. Jakože hodně. Dáme si svařák a já jdu spát s pocitem, že už se nemusím probudit.

Neděle

Je o poznání hnusněji než včera. Jásám, nemuseli by chodit lidi. Ráno mažu na bránu, louskám jeden dívčí románek za druhým a dvoji brakovou literaturu omlouvám tím, že v práci se vážnější knihy číst nedají, protože jen se začteš už musíš na prohlídku. Až na jednu rodinku zatvrzelých trampíků (fakt měli ještě ohony na kloboucích, všichni!!!) je to docela fajn. Trampové očividně žijí ještě v době kdy bylo všechno zadarmo a ječí po mě, kolik toho už nachodili, ale že takový bordel teda ještě neviděli. Hmm a to jsem si myslela, že trampi mají turistiku a památky v lásce nejenom proto, že jsou zadarmo.

Prohlídka ve dvě je oproti očekávání napůl plná. Až na drobný incident ze začátku, kdy na mě zaútočila beruška, je to v pohodě. Jak se udělá chladno tak se expozice zamoří beruškama a mouchama. A jedna z těch berušek see rozhodla, že jsem cizí element, a že mě vyštípe. Doslova. Přilepila se mi na tvář, blbka jedna oranžová a začala. A já jsem se mohla divit, proč se mi návštěvníci smějí. Průvodkyni s beruškou místo znamínka krásy, totiž jen tak někde nemají.

Je pravda, že už se nemůžu dočkat konce sezony. I moje vyjadřovací schopnosti najednou klesají kamsi, kde je nemůžu ani najít. Blbě formuluju věty a koktám. Prostě peklo.

Do práce si pro mě přijel drahoušek můj domácí a vezeme sebou ještě dvě kolegyně. Taky dobře jsem zmrzlá ještě z chalupy a hrozně unavená.

Posledním hřebíkem do rakve bylo zjištění, že desková hra Ankh Morpork, kterou jsem nám chtěla koupit na Vánoce je vyprodaná a další distribuce pozastavená, takže utřu nos. Ach jo!