Vysílá studio Brno

S Rakušáky jsme nejenom diskutovali, ale i exkurzovali. Jedna z navštívených výstav byla i výstava ku příležitosti 55. výročí založení České televize v Brně. Navíc ji s námi procházel i její kurátor Martin Samson. Výtvarné řešení obstarala Hana Megová a realizaci mají na svědomí Jaromír Dubšík a Ivo Gryc.

Téma je zpracováno ve dvou linkách. Jednak autoři upozorňují na výročí brněnského studia České televize, jednak nám přibližují fungování takového televizního studia obecně.

Tyhle dvě dramaturgické linky se prolínají. Místnosti jsou věnované jednotlivým částem televizní práce a celkové historie a průchozí tunely, které tyto místnosti propojují, přibližují právě historii brněnského studia.

Téma je aktuální i současné. Televize pořád ještě hýbe životy běžných lidí a vzhledem k 55. výročí brněnského studia, je podobná výstava jenom očekávatelným krokem.

Výtvarné řešení a realizace jsou to, co zaujme na první pohled. Do výstavních prostor se vchází skrze televizní obrazovku. Místnosti jsou obložené falešnými stěnami, na kterých jsou natištěné fotografie z natáčení a vysílání, dotištěné texty, vše je rámované "filmovými pásky".

Super je velké množství fotografií, které tapetují všechny stěny. Autoři zapojili i typicky televizní prvky, jako ozvláštnění expozice - na stěnách jsou přivrtány televizní klapky, které po otevření odhalí návštěvníkům další informace o fungování televize. Audiovizuální prvky a interaktivní části jsou všude, takže v expozici se nebudou nudit ani děti, ani dospělí.

Co se mi líbilo hodně, bylo využití siluet - po expozici byly autory rozmístěny siluety "neviditelných pracovníků". Tyto postavy bez tváře, na sobě měly popsané pracovní pozice, které jsou pro televizi klíčové, ale běžný konzument o nich netuší. Jen se přiznejte, víte kdo je to skritpka? V expozici se to dozvíte.

Předměty umístěné v expozici jsou osahatelné, interaktivní, pokud nejsou oddělené provázkem, nebo ve vitrině. Už jste si někdy osahali televizní kameru, ze 60. let?

V první místnosti, hned po vstupu se krátce seznámíte s historií brněnského studia. A pohrajete si s kamerou a seznámíte se s prvním "neviditelným pracovníkem".

Druhý pokoj je zdárnou imitací obývacího pokoje ze 60. let. Za pomoci krátkých textů nám autoři ukáží, jakou úlohu zaujala televize v životě lidí a jak se najednou rodinný život začal přesouvat z kuchyně do obýváku před blikající obrazovku.

Velká vitrina je plná starých modelů televizí. Na cedulkách jsou ceny televizí tehdy, v porovnání s průměrnou mzdou v šedesátých letech, takže i člověk neznalý tehdejších poměrů si může udělat představu, jak dlouho se na kouzelnou bedýnku šetřilo a čekalo.

Třetí místnost je zasvěcená už televiznímu vysílání a to zpravodajskému. Jakým způsobem se dá manipulovat s lidským vědomím a názorem? Všechno v televizi nemusí být pravda.

Po stěnách visí obrazovky se sluchátky, takže si můžete poslechnout některé ze zpravodajských pořadů. Panely na stěnách přibližují starší i současnou dokumentární a zpravodajskou činnost České televize.

Čtvrtá místnost je ráj pro audiofily a zvukové/zvukařské nadšence. Je tu improvizované studio, kde si můžete nadabovat třeba rodinu Smolíkovu, nebo Luise de Funése. Taky se tady dozvíte kdo je to ta skriptka a proč je pro film důležitá.

Pátý pokoj je rájem komiky. Vyzkoušejte si kostým a make-up, seznamte se s některými zábavnými pořady České televize, fandové do vědomostních pořadů si na obrazovce mohou zahrát AZ kvíz.

V šesté místnosti odložíte děti. Je totiž věnovaná pohádkové tvorbě. Protože je hodně cílená na děti, je velmi interaktivní, spousta her a audiovizuálních prvků se dá najít prakticky na každém kroku. Doslova. Když stoupnete na jedno místo před maketou tří loupežníků, spustí písničky z filmu Lotrando a Zubejda. Věřte, že rakouští studenti jenom zírali jak najednou všichni zpíváme Pod dubem, za dubem. Opět si můžete vyzkoušet kostýmy, pohrát si s loutkami,.... Pokud s sebou vezmete na výstavu děti tady strávíte největší množství času.

Sedmá místnost se vrací ke zpravodajství, konkrétně přímo k televizním zprávám. Je zde live studio, kde si můžete vyzkoušet jaké to je, moderovat se čtecím zařízením, prohlédnout si techniku, která se používala dřív a která se používá dnes.

V poslední místnosti se vracíme zase zpátky je české televizi, konkrétně k jejímu budoucímu směřování. A na stěnách si můžete prohlédnout abecední seznam všech pořadů a filmů, které kdy televize vytvořila. A je toho hodně.

Obecně platí, že výstava vyvážila složku textovou i hmotnou, tedy vystavené předměty. To, že se na předměty dá sahat a návštěvník je může do detailu prozkoumat je bonus navíc. I dělení jednotlivých místností na tématické celky televizního vysílání napomáhá lepšímu pochopení. Někdo se může zaměřit jenom na zpravodajství, někdo jenom na zábavu. Pro ty, kdo se zaobírají historií České televize, bohužel tolik autentických předmětů na výstavě nenajdete. Vzhledem k interaktivnímu charakteru výstavy, jsou předměty spíš kopie.

Scénář výstavy je smysluplný a zajímavý. Propojení obecného televizního vysílání a historie jednoho konkrétního studia funguje a jednotlivé dramaturgické linky se neruší, spíš vhodně doplňují.

Celá expozice je dobře nasvětlená i označená, nehrozí, že by se návštěvník v expozici nevyznal, nebo ztrácel.

Zabezpečení u některých předmětů zajišťuje vitrina, někde pouze zábrana oddělující předmět od návštěvníků, všude v expozicij sou ale přtomné kustodky.

Textová složka výstavy je vhodná. Texty jsou heslovité, krátké, některé jsou rozpracovanější a poskytují návštěvníkovi podrobnější informace. Informační cedulky u jednotlivých předmětů nebyly všude. Jsou dobře čitelné, bílý text na černém pozadí, ale může po delší době činit problém. Znovu je třeba vyzdvihnout rafinované zapojení figurin a klapek, které poskytují návštěvníkovi doplňující informace a zároveň jsou interaktivní a probouzejí tak jeho zvědavost a hravost.

Audiovizuálních prvků je v expozici dost, většina z nich je zároveň interaktivní a vyžaduje přímé zapojení návštěvníka.

Výstava sama o sobě je bezbariérová, ovšem prostředí muzea nikoliv, takže handicapovaný návštěvník je limitován použitím schodolezů, nebo asistence.

Výstava má vytvořené dva edukační programy, pro žáky prvního a pro žáky druhého stupně základních škol.

Mě se výstava líbila moc. Jsem velký fanda do interaktivních výstav. Klidně oželím i autentické předměty, hlavně pokud si s nimi budu moct hrát. A to se na Špilberku tentokrát pěkně povedlo.