Povinně, na vině... a o víně
V rámci muzeologického studia máme
povinnost odjet na studijní exkurzi. Vzdorovala jsem téhle povinnosti
dva roky, až mi nevycházely kredity a přišla pohrůžka, že bez exkurze
nebudou státnice a já si ji s povzdechem zapsala.
Skeptická
jsem byla od začátku. První tři měsíce jsme absolutně netušili co se
bude dít, kam pojedeme, co bude na programu. A po třech měsících, kdy už
nešlo zapsaný předmět odepsat, zjistili jsme, že pojedeme do severních
Čech na exkurzi po krásách umění 18. a 19. století. Ach jo. To není nic
pro mě... Daná epocha mě nebaví, umění z téhle doby se mi nelíbí, ale co
naplat, pojedu.
Druhá
pecka bylo zjištění, že povinnou exkurzi si taky povinně zaplatíme.
Celou. Stipendia a podpora od fakulty, která v minulých letech
fungovala, už nefungují a i my co na to nemáme, si to musíme zaplatit.
Matka samoživitelka mi přihodila nějaké finance, jinak mi celou exkurzi
musel zaplatit muž a já si připadala jak vydržovaná milenka. Blbej
pocit, když si z vlastní výplaty můžete dovolit tak leda nájem, jídlo a
telefonní účet. Inu odevzdala jsem v kanceláři hříšné tisícovky a bylo
mi slíbeno, že další odevzdám v autobuse, kde se bude vybírat na
vstupné.
V
úterý ráno jsem nastoupila s krosnou plnou deskových her, neb všichni
tvrdili, že po večerech se budeme družit, do autobusu. V sedm ráno. Jen
co se se zasyčením zavřely dveře autobusu, mí spolužáci a spolucestující
se zasyčením otevřeli lahváče. Pedagogové vepředu už bez syčení
otevřeli flašky vína. Nechápejte mě špatně, sice nepiju moc, ale pít
umím, jen si ksakru vybírám s kým to bude, protože většina ožralých lidí
jsou nesnesitelní opruzové.
Zejména
jsem začala silně nenávidět spolužáka Milana, kterému kdosi kdysi asi
řekl, že je vtipný a on se rozhodl, že teda jako bude. Není. Ani trochu.
A poslouchat vejšplechty za které by se styděl i šestnáctiletý puboš,
doprovázené jeho ryčným smíchem, protože nezasměješ-li se sám, nikdo
jiný to za tebe neudělá, to zvládnu jenom po omezenou dobu.
Největším
problémem, který jsem ale s exkurzí měla, byla celková organizace. Naši
organizující pedagogové už všechna muzea znali, takže vybrali vstupné,
koupili nám lístky a zapadli do nejbližší kavárny. Na muzea jsme měli v
drtivé většině případů hodinu, v těch nejštědřejších momentech nám dali
hodinu a půl. Jenže o nezapomněli doprovodit slovy: "Pořádně to
projděte, všechno si prohlédněte možná se na to zeptáme u zkoušek."
Jakože
dobrý, ale na pořádné prozkoumání muzea do všech detailů a se vším
všudy ti prostě hodina nestačí. Take celou exkurzi jsme strávili v
poklusu a s tříhodinovým zpožděním.
To
vyvrcholilo poslední den, kdy jsme z časové tísně museli vynechat
Muzeum skla a bižuterie v Jablonci, kam jsme všichni chtěli a místo toho
jeli do Muzea v Jíčíně, kam nechtěl nikdo. Rozvozem pedagogů po jejich
domovských vískách jsme pak zabili další tři hodiny a do Brna se vrátili
notně uondaní.
Na
reporty z jednotlivých muzeí a památek se můžete těšit v nejbližších
týdnech. Highlightem celé exkurze pro mě zůstává ten jediný večer, kdy
jsme si skutečně u vína zahráli nějaké deskovky, krom jiného i můj
oblíbený Alias a nás ústavní doktor, kterého si nesmírně považuju,
protože si myslím, že to je jediný kompetentní pedagog na celé
Muzeologii se osočil z podvádění, protože nikdo nemůže vědět všechno...
:-)
Komentáře
Okomentovat