O mlze, návštěvnících a rozpůlených srnách

Pátek

Cesta z Tábora na Vimperk je podle mě prokletá. Fakt. JInak si nedovedu vysvětlit tamnější počasí. Jedu cestu jednou - prší, podruhé - přívalové dešté a kroupy, potřetí - námraza (V ZÁŘÍ!!!), počtvrté (tedy včera) - mlha hustá tak, že by se dala krájet.

Ale vážně krájet. Bylo to jak kdyby mi přes auto někdo hodil prostěradlo. Nebyla vidět cesta, svodidla, pruhy na zemi, stromy okolo, eventuální srny (naštěstí žádné). Nebylo vidět nic. Tak jsem se těch sto kiláků ploužila krokem a srdce měla v krku.

Moje autíčko se totiž zevnitř nedá zamknout. A tohle byla fakt taková ta noc, ve které vyskakují vrazi se sekyrami a autíčko s mladými ambiciozními cestovateli sjede v mlze po špatné cestě k hotelu Normana Batese.

Dneska máme v práci návštěvu. Je to návštěva známá, neb přijede moje bývalá stážová šéfová Naďa Rezková a Petr Hudec. (Pro ty než neznají moje vztahy k těmto osobám a vůbec story o mé stáži, doporučuju tento odkaz.) A že jdeme prezentovat edukační programy. Jenže se musejí nachystat. Protože moje dílnička se předělává na provizorní depozitář a pomůcky jsou v hajzlu. No dobře, ne V, ale NA.

Na procházce s prezentací našich programů strávíme velmi příjemné tři hodiny. Musím říct, že ikdyž jsem naskočila do rozjetého vlaku a programy jsem vlastně nevymýšlela, ale až realizovala, tak mě pochvala za naši práci fakt těší. Protože je co chválit. Programy jsou takové jaké bych jednou chtěla dělat na svém vlastním objektu. Napojené na historii, ne příliš obecné, ne příliš přemoudřelé, ale ani ne stupidní.

Dokonce mám i prostor si zanadávat na PR a marketing NPÚ - a můžu oprávněně protože to co se na NPÚ v tomto ohledu a oboru děje je skutečně tristní. Leč dokud se nedostanu na pracovním poli trošičku vejš, tak pranýřovat můžu jak chci. Není mě totiž zatím slyšet, ale to se změní.

Sobota

Dneska vládneme samy. Víkendový matriarchát na Vimperku. A od rána samé lepší.

Jdu do práce dřív, přijde paní na úklid, jenže kurátorka, která jí měla jít otevřít, právě umírá. Že jdu do práce v devět, jsem se dozvěděla o tři čtvrtě.

Že nezvládne dojít ani na pokladnu, bylo jasné hned. Takže na pokladnu mířím já a už to jede.

Došel papír v tiskárně, nemůžu najít novou roli, zrovna když před pokladnou podupává deset návštěvníků.

Přišel novinář, který má psát článek o Vimperku. Byl to takový super divně milý postarší hipík.

Dorazil taky moc pěkný kluk:

"Je tady pan Brož?"

"Není, můžu mu něco vyřídit?"

"Ne já jsem se předem neohlásil, jen jsem tu pět let prováděl, teď jsem na Karlštejně, tak jsem přijel zavzpomínat."

"Tak pozdravujte pana Kunsta až se vrátíte na Karlštejn. Prohlídku budete chtít?"

"Vy ho znáte? Budu."

"My se přece známe všude všichni. Začínáte v jedenáct dolním zámkem." 

Vůbec je těch lidí nějak moc. Každou hodinu prohlídka. Aspoň se čtyřmi návštěvníky. Takové davy se tu občas nevyskytly ani v létě. 

Neděle

 

Dneska se mi moooooc nechce. Je pořád hnusně. Je mi zima. Chci domů. Navíc mi píše jedna průvodkyně, zároveň šermířka, že včera v jejich klubovně (kterou musejí do konce měsíce vystěhovat) byl večírek a proč že jsem se nezastavila. No protože jsem o něm nevěděla, to je logické! :-)

Zatím tlumím žal černým čajem. Na černou náladu, černej čaj. A blbá nálada je na místě, protože se mi dostaly do rukou volební výsledky. A já porovnávám. Co kde, kdy, kdo zvolil a nestačím se divit. Tahle země si fakt svobodu nezaslouží, nebo co. 

Mamina mi volala se slovy: "Okamžitě emigruj.", jenže já to mám tady ráda.

Večer zkouším novou cestu domů. Sice nepotkám žádnou živou srnu, ale spouuuuustu přejetých a rozpůlených. :-(