O dinoparku, psech a nevěstách a opilosti
Úterý
Rozkopali mi cestu na zámek. Takže se z kopce ploužím krokem a do práce se jenom zázrakem dostanu včas. Je ovšem pravda, že ten kopec už opravdu opravit potřeboval. Ještě měsíc a oddělala bych na něm nápravy.
Dopoledne jdu na výstavu. S tatínkem, babičkou a jejich chlapečkem, kterého očividně vzali do víru velkoměsta, aby ho unavili. V každé výstavě jsou tak pět minut, v herničce začnou
řešit program na odpoledne. Dinopark. Jenže ten má zavřeno. A
tak přijdu na řadu já.
„Slečno, kam
se tady kolem dá ještě zajet.“
„Kousíček je
ještě zámek v Bučovicích, nebo u Brna hrad Veveří, nebo kousek
dál na Hradiště je Buchlov.“
„No my jsme
mysleli spíš něco zábavného.“
A
tím u mě skončili.
„No
tak to běžte do zoo, no.“
Načež
na mě začali babička s tatínkem pomrkávat, že už by teda jako
zámku dnes stačilo a že už chtějí pryč. Že to mám jako
ukončit. Tak ukončuji.
Podruhé
jde na výstavu školní výlet. Jdou rozdělení na dvě skupinky a
jednu doprovázím já. Vydrží tam asi deset minut a z toho je tam
půlku doby držím víceméně násilím. Puberta je strašná věc
a za tím si stojím.
Pátek
Dva dny nádherného volna utekly až moc rychle. Stihla jsem tak
maximálně uklidit kuchyni. A dnes zase pracuju.
První prohlídku jdu v jedenáct s jednou cizojazyčnou paní, která
nafasovala text. Nejsem si jistá jak to bude vypadat, protože tohle
je vždycky trapné. Nepřiplatili si za cizojazyčný výklad, takže
by reálně měli mít jenom text. Jenže když jsou tam sami, tak
chodit s nimi jako němý klíčník je divné.
JENŽE! JENŽE!!!
Paní si stihla přečíst text ještě před prohlídkou a se mnou
už si chce jenom povídat. Vypadne z ní, že je umělkyně a jede
ze své výstavy v Polsku, na jinou svou výstavu do Německa. První
velké zastavení uděláme v koupelně u předělové stěny
polepené obrázky v technice lacca povera (znáte i z Milotic) a
zbytek prohlídky trávíme vyloženě na kolenou a prohlížíme si
nábytek a diskutujeme. Je to boží. Pracovala prý jako zlatník v
restaurátorské dílně, takže u našeho nábytku mi ukazuje jak je
zlacený, jak se zlatí nábytek obecně. Paráda!
V polovině prohlídky mě přijde vystřídat kolegyně, že mám
jít na chvilku hlídat pokladnu. Tak se omluvím, ještě jednou
poděkuju za krásnou prohlídku a fičím hlídat prohlídku.
Další prohlídka je se školou. Jsou takoví pubertální. Ale
vlastně je to v pohodě. Jedna slečna má nabouchané staré řecké
báje a pověsti, takže se věnujeme freskám. Jinou slečnu
přimějeme aby nám v Historickém sále vyzkoušela akustiku a
zazpívala. A největší ohlas sklízí chcíplá ovce, tedy řád
zlatého rouna na portrétech Kouniců.
Poslední rezervace je jakýsi svaz fotbalistů. A podle toho to
vypadá. Hromada pánů v letech, kteří nejapně vtipkují od
začátku do konce.
„Slečno vy jste v téhle místnosti řekla dva a půl tisíce
slov. Jak to děláte, že mluvíte tak rychle?“
„Slečno můžu mít intimní dotaz?“
„Je mi dvacet čtyři, za tři měsíce se vdávám, nejsem
kastelánka, nestuduji historii, provádím osm let. Chtěl jste se
zeptat na něco jiného?“
„Ehm. Ne. Děkuju.“
„Slečno, ale vy už jste řekla Napoleon potřetí a říkala
jste, že ho zmíníte jenom dvakrát.“
Odpoledne se mi cestou zdá, že jsem to minulý týden zakřikla s
nadšením nad volnou cestou. Zase stojím v koloně.
Sobota
Dneska je to fičák. Ráno zjišťuju, že mi v Židenicích zavřeli
jeden pruh, takže kolona. Ve Slavkově na zámku je výstava psů,
takže není kde parkovat. Parkovací hlídač mi zkusí mávnout
kamsi směrem na Rousínov, že tam bych někde mohla zaparkovat.
Dlabu na něj, zkusím to nechat u golfového hřiště. V nejhorším
mě někdo odtáhne. Aspoň se ráno projdu.
Zároveň je dnes v zámku asi šest svateb, takže se všude motají
žízniví psi a vystresované nevěsty. Někdo se jde fotit, někdo
už na obřad, jedna nevěsta zapomněla občanku, takže se v rohu
hroutí, prostě radost. A do toho běžný provoz. Začínám si
gratulovat k tomu, že se budu vdávat v pondělí a žádný
návštěvník se mi nebude motat do obřadu.
Prohlídky lítají jedna za druhou, naštěstí žádná nevybočuje z řady. Snad až na svatební prohlídku salonky, kde se musíme promotat mezi jednotlivými svatebními obřady. A promotáme se krásně.
Neděle
Dneska má za mnou přijet maminka. S přítelem. Tak se těším. Dokonce natolik, že dopoledne vezmu nahoru dvě skupinky na výstavu, abych si zajistila, že s maminkou budu moct na prohlídku.
V jedné skupince rodina, kterou to nebaví a obchází všechny jestli už nemůžou jít dolů. Nemůžou.
V druhé skupince je chlapeček, který hned zkraje při pohledu na naše štukové stropy začne:
"Slečno, tady je to jako Titanic."
"???"
"No jako, že to vypadá velmi luxusně."
":-)"
V expozici se taky vyptává, nejvíc ho zajímá hasičská stanice Krotitelů duchů a kde je tady mrakodrap. Jenže maminka nechápe:
"Tady máš ten mrakodrap."
"To není mrakodrap."
"Váš syn má pravdu paní," vstupuju do diskuze já "on myslí mrakodrap na kterém se otevřela brána pekel, že jo?"
"Jo a taky marshmelouňáka, tady nemáte. Můžete říct tomu co to stavěl, aby postavil mrakodrap a mashmelouňáka?"
"Řeknu a ten mrakodrap by tady měl být máš pravdu."
"Jaký furt mrakodrap?" nechápe maminka.
"No přece ten s pekelnou bránou. Dave když se tě někdo zeptá, jestli jsi bůh tak řekni jo." Citaci z filmu dokončujeme společně s chlapečkem.
Mamina s Karlem přijíždějí přesně v jednu a zrovna fičíme na prohlídku. Je to krásné, je to báječné, je to příjemná prohlídka. Pak je přinutím koupit mi kafe a dortík a spokojeně švitoříme až do tří hodin, kdy jdu na prohlídku salonků.
Chvilku jsem je přemlouvala aby šli taky, ale nechtělo se jim a nakonec je to i dobře.
V té prohlídce je totiž chlapík.
Papuče si odmítá nazout, že má operovaný kotník. Budiž na to neřeknu ani popel. Ale táhne z něho jak ze sudu a neustále má nějaké připomínky.
"Slečno já jsem tak trochu stavař a historik." A jé.
"Ty štuky co je to?" Stavař!!! Historik!!!
Vrchol ale je, když v dámském rokokovém salonku přijde, že si chce sáhnout na sedačku.
"Pane je zákaz dotýkat se vystavených exponátů."
"Ale já chci."
"Ale nesmíte."
A chlapík se natáhne a stejně si sáhne.
"Děláte si ze mě legraci? "
"Já jsem nevěděl."
"Jak jako nevěděl?"
Jsem konsternovaná a to natolik, že ho dokonce ani nedokážu nechat vyvést z prohlídky. Pomineme fakt, že po zbytek tůry mluví ikdyž hovořím já, má polohlasné poznámky směrem k výkladu a podobně. Ve výsledku už si ho nevšímám, jen po očku kontroluju jestli zase neporušuje návštěvní řád a se zbytkem skupiny na sebe děláme obličeje.
Kafe s maminkou, Karlem z nejbáječnější zámecké kavárny!
(Zakázala mi sem dát jejich obličeje.)
Parádní! Vstávat se v pondělí je pecka. Pak ze nejde mít svatbu na hradu (hradě? Bože já jsem vykojena...) A zámku bez lidi ... stěr fotbalisty luxusní 😍 a rozumbradovani s chlapečkem peckovní 😍😍😍
OdpovědětVymazatDík, dík. Svatba na hradě/zámku bez lidí jde, jen to něco stojí. Buď prachy, nebo čas, nebo kompromis v podobě pondělního obřadu no. :-) Chlapeček byl zlatej. Naštěstí.
Vymazat