O zastávkách a proč miluju svoji práci

Úterý

Dneska musím do práce dřív. Na ulici kde parkuju je blokové čištění, takže v osm musím pryč. Za pět minut osm mířím k autu a už na rohu za autem vidím nachystané dva policajty, kterak si chystají bloček.

„Dobrý den, je nějaký problém?“

(Policajt dělá že nic, rychle a nenápadně schovává bloček.)

„Nene slečno, až od osmi.“

„Bych řekla, nashledanou.“

V práci ještě hlídám výstavy, takže práce veškeré žádná. Navíc je úterý, takže ještě méně. Nakonec jdu na výstavu jenom dvakrát. Jednou si užijeme hezkou chvilku v herničce, kde děti obsadí Duplo a já se realizuju stavbou funkcionalistické tramvajové zastávky, kterou můžete najít v Brně. Kdo pozná o kterou zastávku se jedná?

Druhá skupinka je maminka se synem, který má hernu zakázanou a já mám po zbytek dne frei.

A zítra už provádět! Jupí jej, těším se! Při zavírání okenic si trénuju text, doma večer u večeře přednáším svému muži text a myslím, že už mě má plné zuby.

Středa

Dneska by měly přijet zájezdy. Těším se. Bude to paráda. Jenom kdyby se mi ve volném čase chtělo dělat něco do školy. A to se mi moc nechce. Diplomka pitomá.

Výstava Lega je fajn. Rodinka se dvěma malými chlapečky, jeden je fakt frajer.

„Hele paní, to jsi postavila?“

„Hele paní, to je fáro, co?“

„Hele paní, já mám z Krotitelů duchů Petra. A chtěl bysem i to auto.“

„Hele paní, zvedneš mě prosím?“

V jednu jdu na Historické sály. Je to boží!!! Dva návštěvníci, moc si to užíváme a je to hrozně příjemný.

„Dobrý den vážení návštěvníci já vás vítám na zámku ve Slavkově. Dnes to pro nás všechny je historický okamžik. Vy si totiž prohlédnete barokní perlu Moravy a zároveň jste moje úplně první zdejší prohlídka.“

Trochu mi vypadávají jména, ale nic zásadního, vždycky si vzpomenu a následně jsem chválená až na půdu. A to je dobře.

Protože spokojený návštěvník, nejlepší návštěvník.

Na průvodcovnu vyloženě dotančím. Mě ta práce vážně, hrozně, mega moc chyběla. Budiž to odpovědí všem co se vyptávají proč dělám co dělám, jestli to není otravný, jestli nechci dělat něco za víc peněz, atd. Nechci! Tohle miluju a je to paráda. Můžu poučovat lidi (a to já dělám tuze ráda), potkávám se s více či méně otravnýma lidma, mnohem častěji se potkávám se zajímavýma lidma, mluvím o tom co zbožňuju a to celý den a ještě za peníze. 

Abych si ten pěkný den ještě pojistila, tak cestou domů není žádná kolona. Nemůžu tomu věřit, musím se štípat, že se mi to nezdá. Místo hodiny a čtvrt jsem doma za půl hodinky.

Čtvrtek

Průser. Já věděla, že to ráno je až moc dobrý, na to aby vydrželo. Zrovna když si vařím kafe a chystám se k odjezdu volá můj šéf, kde jsem, že už jsou ty skupinky. Panika! Co jsem posrala?

Při pohledu do mailu zjišťuju, že v něm čas není určený, na rozpisu jsem pochopila, že mám přijet v deset. Jenže asi ne. Budu se muset zeptat jak ten rozpis funguje.

Přijíždím sice později, ale s balíkem omluvných sušenek. Prohlídky pak jdou jedna za druhou.

Nejprve školní zájezd, překvapivě hodných studentů z Brna. Pak odpočinek v herničce, kam se nahrne přes dvacet dětiček a puberťáků a děj se vůle boží. Zrušili mi moji zastávku a nadělali hrozný brajgl. Dlužno dodat, že po sobě ale zase uklidili. Jen ta zastávka, no.

Poslední prohlídka je taky moje. Shodou okolností je to zájezd k němuž patří dětičky z herny. Třicet dva lidí jsem měla na prohlídce naposledy na Buchlově. Je to super. Tedy, mít tam hodně lidí je super. Jejich komentáře nejsou tak super. Během pěti minut stihnou vysypat to nejhorší z mufloního repertoáru.

„Teda tady je schodů.“

„Jeee papuče, tak to tady vyleštíme.“

„Hele kouzelné zrcadlo, kdo do něj koukne ten zkrásní.“

„Jo můžu mluvit jsem na prohlídce.“ (do telefonu)

„To se pořád mluví o tom jak byly cudné a nechaly se malovat s odhalenýma kozama.“

„Na těch kamnech nejsou dvířka, to se přikládalo z chodby, že jo?“

No je to náročné. Naštěstí se mi je podaří přesvědčit, že historie může být i něco jiného než kouzelné zrcadla a chybějící dvířka na kamnech.