O Zaříkávačce dětí, hrobce a soukromém koncertu

Sobota

Jupí, první víkendový provoz coby průvodce. Navíc dnes jdeme na procházku po městě a okolím Slavkova, což je něco co si Duke nemůže nechat ujít, takže je z něj oficiálně zámecký pes.

Hned zkraje se velmi příjemně naladím, jdu totiž hlídat výstavu Lega se skupinkou návštěvníků. Je tam jedna rodinka s dvěma chlapečky. Věk: asi dva a tři roky. Dvouletý chlapeček hned v první místnosti chytne hysterák a ječí až se třesou okna. Maminka se ho snaží uklidnit. Marně.

A na scénu přichází Zaříkávačka dětí Anička:

„Ahoj broučku, copak se stalo? Tobě se tady nelíbí? Máš rád kolotoče?“

(Chlapeček přestává plakat a kouká na mě. Kývá.)

„A půjdeme se spolu podívat na jeden parádní kolotoč?“

(Kývá a je klid.)

Pak si ještě ukazujeme piráty a to už se mě drží za ruku a nechává se zvednout aby dobře viděl. Maminka je zapomenuta a jde jenom za námi s nevěřícím výrazem.

Na konci mi sdělí, že jsem báječná a moc to s dětmi umím. A to já poslouchám ráda. Jenže teď je jisté, že se těm dětským prohlídkám nevyhnu.

Máme tady dnes pár nových průvodců na náslechy. Jdou se mnou na prohlídky. Je to vcelku k zamyšlení. Jsme ve stejné pozici, učíme se stejný text, stejnou dobu (dobře, já jsem zvýhodněná předchozí praxí), ale provádím třetí den a už mi chodí na náslechy.

Dnes si poprvé vyzkouším trasu Historickými salonky, obecně velmi nepopulární mezi průvodci, protože je na tuhle prohlídku krátká časová dotace, moc se nemluví o historii, řeší se spíš obecně historie bytové kultury a podobně. Takže zmobilizuju všechno co jsem kdy věděla o historii odívání (toho je hodně), kavalírských cestách (toho je taky dost), sběratelské činnosti šlechty (toho je mega moc) a divadle (haha!). Na to že to bylo poprvé, podařilo se mi přetáhnout jenom o pět minut.

Večerní procházka je parádní, projdeme si město, zavřené židovské muzeum (což je škoda, mělo by se otevřít!!!) a vyšlapeme k židovskému hřbitovu a ke kapli svatého Urbana. Všichni jsme mrtví, jenom Duke má energie na rozdávání.

Neděle

Máme nové kolegyně z Brna, které ráno vezu do práce. Společně s mojí báječnou nejlepší kamarádkou Míšou (už jsem o ní psala myslím). Poprvé přijedu do práce tak brzo, že je ještě zámek zavřený. Dobře poprvé ne, když jsem před osmi lety jela poprvé na Buchlov, taky jsem přijela o hodinu a půl dřív a seděla s krosnou před bránou.

Pootvíráme okenice a pak už to fičí. Do herničky, kde se opět mohu výtvarně realizovat, tentokrát jsem si postavila hrobku. Chtěla jsem postavit hrobku Kouniců, ale bylo málo zelených kostiček.

Na výstavě se zase může uplatnit můj talent Zaříkávačky dětí. Holčička spustila jekot hned co jsem odemkla bránu. Tatínek rezignovaně poodešel, že se tedy na Lego nepodívá, ale podařilo se mi ji přemluvit, že tam máme parádní princeznovský zámek, který prostě musí vidět. Holčička přestala brečet a dala mi za pravdu.

Když se jí ptám co se jí nejvíc líbilo, je kouzelná:

„Ten zámek byl nejlepší.“

„A chtěla bys v takovém zámku bydlet?“

(Kývá.)

„Ale v takovém zámku bývá veliká zima.“

(Chvilku přemýšlí.) „Tak si musíme obléct bundu.“

 Prohlídky jsou normální. Tedy. Skoro. Jsem nějaká vymluvená, text už si sedá, ale ještě to není ono. Že potřebuju trochu ubrat na akčnosti mi dojde v momentě, kdy ze mě vypadne: 

"Když jeho manželka podruhé zemřela, Václav Robert si vzal Josefinu Horovou."

Pondělí

Dnes máme zavřeno, což ale znamená, že všechny svatební/reklamní/whatever focení přijedou dnes. A já jedno hlídám. Fotíme v Historickém sále koncertní duo vážné hudby. 

Ti z vás co mě sledují na Twitteru, už pravděpodobně fotku viděli (o důvod víc sledovat, všechno uvidíte jako první). 

Bylo to krásné, dokonce jsem si užila i privátní koncert a musím říct, že akustika v Historickém sále je tedy opravdu něco. 

A tak jsem si na tři hodinky odjela do práce, koukala se na focení, poslouchala klavírní koncert a hrála si s internetem. A přesto se pořád najdou lidi, kteří nechápou proč mě moje práce baví. 

Odpoledne jsem strávila v Moravském zemském archivu, kde jsem pekelně zklamala paní archivářku, když jsem se přiznala, že tam jezdím jenom proto, abych potvrdila, že k mému tématu diplomky nemají nic relevantního, a že jsem to věděla dopředu, ale moje vedoucí stejně chce, abych si to potvrdila. Dva dny zabité, času málo. Ach jo!