Studijní mindrák

Že studijní mindráky můžou mít jenom "nedostateční" studenti? Jenom ti co propadají a nestíhají tempo? Taky jste si to do teď mysleli? A ona to přitom vůbec nemusí být pravda. 

V mnoha ohledech jsem fakt dobrý student. Nechme stranou moje ADHD, nechme stranou tendenci být za každou stranu vtipná a ve středu dění, kdy oba tyhle moje nešvary způsobují, že třeba neustále vyrušuju, nebo čas od času nedávám pozor. 

Když dostávám kvalitní podněty, něco co mě zajímá, vím, že mi k něčemu bude, tak jsem strašně zažraná. Někdo by mohl říct, skoro až šprtka. 

Základka v tomto ohledu byla peklo. Klasický systém výuky mi nevyhovoval, všude se děla spousta zajímavějších věcí, než před katedrou a já tak většinu času strávila v příjemném polozasněném stavu nevědomí. 

Gympl byl lepší, zejména díky přístupu některých pedagogů (seminář ze společenských věd!!!!). Skutečná pecka přišla ale až na JAMU. Pedagogové se s námi chtěli bavit, učili nás něco co mě neskutečně zajímá, studium mě nutilo přemýšlet nad obsahem a já si to nesmírně užila. MUNI byla o poznání horší v tom, že se s námi nikdo nechtěl bavit a přes všechny snahy o zahájení diskuze jsem většinou skončila na stručném komentáři pedagoga: "Na tohle tady není prostor.". Tak krucinál, kdy jindy už prostor pro diskuzi bude, když ne ve škole?

Jak jen to bylo možné okamžitě jsem zběhla zpátky na JAMU na doktorské studium. Líbí se mi to. Líbí se mi i představa, že za několik málo semestrů budu učit já sama. Líbí se mi, že nám všichni opakují: "Už teď jste na to svoje téma odborníky. Nezapomínejte na to.". 

Ale já si pořád tak nějak připadám jako idiot. Neustále se konfrontuju s faktem, že nevím dost. Neznám dost. Možná moje názory a myšlenky nejsou dost divadelní/filosofické/teatrologické/doplň si dle libosti a ergo nejsou dostatečně hodnotné. 

Mám docela dobře zpracovaný výzkumný záměr, oproti některým kolegům rozhodně, a přesto si připadám jako naprostý kretén, protože oni dokážou při diskuzi používat dlouhá, zajímavě libozvučná slova a já, která se snažím jít přímo k věci, pak zním jako absolvent pomocné školy, který skládá jenom nerozvité věty s vyjádřeným podmětem a jednoduchým slovesem v infinitivu. Co na tom, že v některých případech prostě forma překonává obsah, to co říkají oni mi připadá mnohem... chytřejší.

Moje nebohá nejlepší kamarádka tráví čas tím, že se mi pokouší můj studijní mindrák vymlouvat. Opakuje mi, že jsem tele. Sice mě trochu nalomila abych o sobě přestala pochybovat, ale víc můj studijní mindrák zhojil dnešní mail od mého školitele, který mi poslal po mé včerejší prezentaci (o které si shodou okolností taky myslím, že mohla dopadnout o milion procent líp): "Aničko, byla jste výborná.".