Brněnská zoologická zahrada

Měli jsme za sebou dlouhý a náročný víkend. A protože jsem díky tomu měla volnou neděli, měli jsme v plánu ji využít k návštěvě hradů, zámků, nebo jiných legrací.
Původní plán zněl - rychle do Brna, vyhodit kluky a pak se uvidí. Ve hře byl Pernštejn, nebo Kunštát. Už ale po cestě bylo jasné, že toho času nebudeme mít tolik. Já jsem si pořád ale přece jenom malovala, že stihneme alespoň poslední prohlídku. Kluky jsme vyhodili v Brně, já se převlíkla do slušnějších a pohodlnějších kraťásků a jeli jsme vyložit techniku a Toma. A pak už bylo jasné, že o Pernštejnu si můžu nechat zdát. Zavírali ve čtyři hodiny, my jsme měli čas příjezdu podle GPS za deset minut čtyři. A to fakt nemělo vejšku.

Místo toho jsme se rozhodli jet do brněnské zoo. Tam jsem nikdy nebyla a pokud jo tak jsem musela být hrozně prťavá, bo si nic nepamatuju.

Navíc je zoo po cestě na Veveří, takže kolem ní v jednom kuse jezdím do práce a ještě jsem nebyla uvnitř. Prostě ostuda.

Prvním brutálním zklamáním bylo parkoviště u vstupu. To je tak maličké, že tam zaparkuje deset aut a šlus. Díky tomu jsme si zajeli a trochu se prošli, což by mi jindy nevadilo, ale po celé víkendové anabázi jsem měla uchozené nožičky. (V souvislosti s tím mě tak napadá, proč jsme vlastně šli do zoo, když mě bolely nožičky?!)

Zoo měla zavírat v šest, my jsme dorazili něco před třetí, takže času spousta. A začalo to. Nevyhnutelně. Jako rodilá zlíňačka jsem se prostě neubránila srovnávání brněnské zoo se zlínskou. A v tom srovnání prostě nemůže obstát nikdo (ani ZOO Praha, která jako jediná v republice má vyšší návštěvnost, ale to jenom proto, že je v Praze). V Brně se mi líbí, že je zoo uspořádaná kolem celého kopce, je to sice makačka na nohy, ale jinak vcelku příjemná procházka. Mezi jednotlivými výběhy je dost volného místa, které bez výjimky zaplňují stromy a keře. Celkově to připomíná džungli.

Oproti zlínské zoo má Brno vlastně pravidelněji rozmístěné stánky s občerstvením, u toho je otázka zda je to lepší, nebo horší. Každému vyhovuje něco jiného. Já jsem si ale nestěžovala protože jsem hned zkraje návštěvy dostala cukrovou vatu, asi abych držela pusu.

Cestičky se různě proplétají, občas se člověk musí vracet stejnou cestou, nebo obejít některé části zoo dvakrát když ho cesta zavede tam kam nechtěl. Značení mi přišlo dobré, jenom občas ukazatele nebyl úplně jasné (byly třeba pootočené). Nakonec jsme viděli všechno co jsme chtěli. Včetně životem znaveného leoparda.

Lední medvídě bylo boží, fackovalo maminku, která ho dost rezignovaně vždycky připlácla tlapou a zkusila ho shodit do vody, ale medvídě se nedalo a statečně bojovalo.

Příjemným překvápkem byl výběh medvědů kamčatských, kde na skle výběhu byla nalepená cedulka, že asi nic neuvidíme, protože samec dospává zimní spánek a samice má čerstvé medvídě, které ven nevyvádí, protože je ještě úplně čerstvé. Tak jsem pokrčila rameny a prohlásila, že aspoň to sklo by si mohli umýt, protože ho mají pěkně zaliskané.

Zaliskané sice bylo, ale ten největší flek byly medvědí záda od medvědice, která se unaveně chladila o sklo, zatímco její čerstvé medvídě udatně bojovalo s trsem trávy.

Moji oblíbení arktičtí vlci statečně zvládali vedra, ale nebyli moc vidět, protože radši leželi ve stínu, než aby se nakrucovali před návštěvníky. Za to když jsme jejich výběh obešli (ze strany od bobrů) tak jsme viděli vlčí maminku se smečkou nových vlčátek, které byly tak čerstvé, že skoro ještě neuměly chodit. Takové šedivé kuličky to byly.

Čas ubíhal a já jsem byla nervóznější a nervóznější, že jsme pořád vlastně ještě v té "první části" zoo a že to určitě nestihneme. Zamířili jsme dál a hlouběji do areálu, z čehož jsem vytřískala ledovou tříšť. Prošli jsme kolem zubrů, kteří byly krásní, obří a smrděli jak podebraný palec.
V teráriu jsme se nejdéle zasekli u pásovce. Blbější zvíře člověk aby pohledal. Pásovec nás vyhodnotil jako hrozbu. Pásovec se pokusil schovat. Nejprve se zkusil zahrabat do podestýlky, až mu trčely jenom nožičky, protože se zahrabával břichem hore. To mu nestačilo, tak se rozhodl, že se před námi schová do jednoho z dutých kmenů, které ve výběhu měl. To by samo o sobě byla skvělá myšlenka, kdyby se zastavil uprostřed pod kmenem a neběžel pořád pryč. Tak běhal v kruhu asi deset minut. Prostě debilní tvor.

U Safari jsme v oparu přepáleného tuku z hranolek objevili kuřácký koutek. Celá zoo je nekuřácká a tohle bylo jediné místečko, které jsme našli a bylo schválené. Tak jsme si dali pauzu. Žirafám očividně nevadilo, že jim nějací osobové hulí pod nos (seděla tam celá skupinka zoufalých nikotinových závisláků) a dál ochotně spásaly stromy za plotem. U žiraf jsme si taky cvakli povinné selfíčko.

Sebík prahl po zmrzlině, takže jsme se vydali hledat zmrzku. Oběhli jsme během toho i další teraria, u kterých mě uklidnilo především to, že v něm nebyli žádní hnusní pavouci. Za to pouštní kočku jsme hledali asi dvacet minut, protože se potvora dobře schovala před sluníčkem a já jsem slepá.

A tam. U terária. Sebík našel co hledal. Zmrzlinu. A ne ledajakou. Kosmickou zmrzlinu. Slečna prodávala u stánku jakési podivné mističky plné něčeho co vypadalo jako krysí bobky. Ukázalo se, že je to speciální zmrzlina. Vyráběná jen z čistého mléka a smetany a ovocných šťáv. Bez konzervantů, Éček, ztužovadel a kdejakého hnusu. Zmrzlina vyráběná za pomoci technologie NASA, kdy se směs prostě zmrazí tekutým dusíkem na -150 stupňů Celsia. Podává se při -35 stupních a je to nejstudenější zmrzlina na světě. (Sledujete jak jsme pročetla informační letáček, jo?) No a takovej sranda kelímek do dlaně stál osmdesát kaček. Chápu proč slečna měla ceník vyvedený jenom malým písmem a na straně kde ho nikdo neviděl. Každopádně musím té zmrzce uznat, že chutnala fakt dobře. Ale jednou stačilo.

Procházeli jsme se po zoo, koukali na zvířátka a já si málem ukousla ruku, jak jsem si je chtěla pohladit. Speciálně u velbloudů a u zubrů. Akorát velbloudi měli na výběhu cedulku, že koušou a flušou, tak jsem si to nezkusila.

Někdy v půlce zoo, kdy jsme se rozněžňovali nad něčím malým a chlupatým, se ke mě muž natáhl a pošeptal mi do ucha, že si uvědomil, že vlastně máme rande. Tak jsem jenom litovala, že jsem si nedala s přípravou na rande víc záležet.

Celkově je brněnská zoo super. Jsou tady zvířátka které mám ráda, zvířátka které zlínská zoo nemá, zvířátka které bych chtěla domů (jop budeme si pořizovat nosála a pásovce a krkavce). Výběhy a voliéry jsou teda starší, ale postupně se opravují a rekonstruují. Oceňuju průběžné svačinkové stanoviště, my hladní a žízniví potřebujeme průběžně doplňovat.

Premávali jsme všechny komentované prohlídky a krmení, takže k tomuhle se nevyjádřím.

Ale když jsme zakončili den v restauraci Na Piavě, kde měli zrovna chřestový týden a já dostala chřestový krém a pak maso s chřestovým ragú, můžu konstatovat, že to bylo moc pěkné rande.