Jsme po mrtvici a chceme běhat!

Přišlo zkouškové. Přišlo zkouškové na obou školách. Na JAMU mám spoustu předmětů za účast a aktivitu v semestru. Na MUNI mám pár zkoušek.

První ze všech jsem si musela projít zkouškou z Kulturních a kreativních průmyslů. Pro ty kdož netuší, co by to mohlo být doporučuju odkazy na Kreativní Zlín a Kreativní centrum Brno. Původně jsme měly být hodnocené za účast, seminárku a prezentaci. Seminárku jsme udělaly. Seminárku o rozsahu bakalářky. To chceš. Ať je to jak chce, tak jsem ji napsala. Seminárka měla sledovat vývoj určitého odvětví KKP v republice a v Brně a měla být zakončena návrhem strategie a doporučení jak tu situaci zlepšit. Já si vybrala Kulturní dědictví, jak jinak. A to byl problém. Protože jak je kulturní dědictví super, co je něco co čtenáři tohohle blogu dávno ví, tak o něm je zejména ve vztahu ke kulturním a kreativním průmyslům, minimum dostupných materiálů a zdrojů. Takže jsem to sepsala tak obecně a zaměřila se hlavně na osobní praxi a praxi mých kolegů a nadřízených.

Inu nějak jsem to sepsala, ikdyž nejvýznamnější doporučení strategie plynoucí z mojí práce bylo vyhodit minimálně polovinu úředníků. Radikální, to ano, ale původně jsem je navrhovala oběsit na výstrahu ostatním.

Pak přišel den D. Ukázalo se, že hodnoceny nebudeme jenom za docházku, seminárku a prezentaci, ale že si hvízdneme i testík a kolokvium. Najednou. Všechno.

Super. Při výroběp prezentace jsem zjistila, že si vlastně nejsem jistá o čem jsem to psala a co bych teda měla odprezentovat. Moje znejistění se projevovalo srdceryvnými telefonáty mamince, že ta škaredá pedagožka nám zadala tak blbé téma, že jsem nemohla napsat nic jiného než takový nesmysl, jaký jsem napsala. Maminka mi s něhou sobě vlastní řekla, že si nemám stěžovat, že i sebeblbější téma odprezentuju a co mám teda za problém, že nemá moc času.

K prezentaci jsem zasedala dost nervózní, hlavně vzhledem k tomu, že moje spolužačka prezentující přede mnou se vytasila s logickým rámcem a vůbec tak dobrou prezentací, že jsem se cítila jako někdo kdo vedle Mony Lisy vystaví svoji hůlkovitou kresbičku panáčka se šišatýma očima. Ale budiž, prezentuju, prezentuju, vysvětluju, že si teda osobně myslím, že největší problém je ten že zkoušíme přeskakovat vývojové kroky a chceme být hned světoví. Přirovnejme situaci českého kulturního dědictví a světového kulturního dědictví k dvěma lidem. Jeden je atlet (světové kulturn dědictví) a druhý je po mrtvici (české kulturní dědictví). Ten druhý uměl taky kdysi běhat, možná by mohl být taky vrcholovým sportovcem, pak ale dostal mrtvici (komunismus) a teď se musí zase pomalu učit chodit, mluvit a vůbec takové základní věci a pak teprve se může pokoušet běhat a po dlouhé době a pečlivém tréninku může třeba začít sportovat, ale památky na mrtvici tady budou a asi se jich zbaví až po velmi dlouhé době. No a já poukazovala na to, že my po mrtvici chceme hned běhat a vyhrávat. A to prostě nejde. 

Jak jsem se prezentování bála, tak jsem začala a mluvím a mluvím a mluvím a najednou mě pedagožka přerušuje s tím, že už mluvím dvacet minut a že limit byl deset. A to jsem prosím teprve v půlce prezentace. No nic, chce to zrychlit.

Beru to hopem a dokonce dostávám pochvalu za jasné a přehledné osvětlení situace. No prosím!

KKP mám za sebou. Teď už jenom dočíst těch 46 publikací co musím zlouskat do konce června.