Blbci, policie a další přátelé

Pátek

Jedu do práce. Unavená jako pes, protože celý týden jsem se šrotila na zkoušky, které jsem si neprozřetelně všechny nasázela do jednoho týdne. Takže jsem na týden zapomněla jíst, spát a koupat se. A teď nevyspaná a zdrbnutá jedu do práce. Těžko říct proč mám špatnou náladu, protože mám všechno hotovo a uděláno a jenom čekám na zapsání do ISu. Ale mám tušení. Navíc je hnusně.

Ráno jsem nafasovala hned zkraje dvojku s aktivní důchodkyní. Hrozně milá paní, šla tam sama, zajímala ji historie, reagovala na otázky a byla fakt chytrá. Pak z ní vypadlo, že ji teda nejvíc zajímají Přemyslovci. My sice na hradě několikrát zmiňujeme Přemyslovské paláce, jenže ty už dlouhé roky nestojí. Navíc já osobně si Přemyslovce pletu a moc se v nich neorientuju, takže jsme si s paní moc do hloubky nepopovídaly.

Odpoledne na mě vyšel první okruh s objednaným zájezdem. Ten se doplnil obyčejnými návštěvníky. To je vždycky na houby. Navíc v zájezdu měli jednoho chlapíka. Ten mi hned zkraje sdělil, že absolvoval VUT a že si teda fakt nemyslí, že by udělali takové škody. Navíc, že ho to nebaví. A že má chuť na pivo. A že si bude stát kde chce (po mé prosbě o to jestli by mě taky pustil do místnosti). Tak jsme šli. Bytostně nesnáším muflony, kteří nejsou schopní slušně formulovat dotaz a ptají se jako kdyby je vůbec obtěžovalo vypustit z pusy otázku celou a slušně formulovanou. A absolvent VUT se jinak neptal:

"Jako kamna? Tady někde?"

Takovýhle dotaz, je napřesdržku. Mám vždycky chuť odpovídat: "Jako jo. Všude."

Nějak jsme to do konce dotáhli. Absolvent VUT na terase zahlásil, že už na to kašle a že to pivo fakt chce a začal VŠECHNY (nejenom svoje zájezdové kolegy) návštěvníky popohánět, že už by z té terasy mohli laskavě dolů a pryč. Když jsem mu vysvětlovala, že to od něj tedy není pěkné a že prohlídka bude trvat tak dlouho jak já řeknu, tak mi sdělil, že to pivo fakt chce.

Takoví mufloni jsou přesně ten důvod, proč průvodci trpí syndromem vyhoření a asociálními poruchami. Nemusí být totiž člověk odborník na historii (to ani my často nejsme), ale když je o nevychované vemeno, tak nám to vážně bere chuť žít.

Sobota

Pořád ještě jsem nevyspaná. Včera jsem oželela koncert mého muže s tím, že se radši vyspím do práce, jenže jsem si koupila zajímavou knížku a tu přece nemůžu nechat rozečtenou. Takže poslední stránky jsem dočítala zároveň s návratem mého drahouška z Bílovic. Ráno jsem zaspala a myslím, že jsem se stala mistrem ve vypravení se z domu za méně než sedm minut.

Abychom se ale řádně probrali, tak nám hned zrána na hradě začal proudit adrenalin. Abych to řádně vysvětlila musím začít zeširoka.

Drony. Malé uvrčené, bezpilotní létající mrchy, většinou opatřené kamerou. V návštěvním řádu je jasně ukotveno, že bezpilotní letouny, drony a podobné hefty nemají v areálu co dělat. Ono je totiž dost nepříjemné, když večeříte v zavřeném hradě a najednou za oknem do kuchyně lítá dron a natáčí jak jíte/spíte/převlékáte se. Takže nad hradem a v hradě nemají drony co létat. A vzhledem k tomu, že povinností návštěvníka je seznámit se před vstupem s Návštěvním řádem, předpokládá se, že to tedy každý ví, nebo že to alespoň po upozornění bude respektovat. Což mě přivádí k onomu adrenalinu.

Něco po deváté slyšíme bzučení. Říkám si, že aspoň budeme mít hezky posekaný trávník. Ale po chvilce nás hlasitější zvolání "Tak to tedy vyřešíme s policií." vyvádí z omylu, že tohle bude poklidné ráno.

Šmírujeme z okna. Bzučení není sekačka, ale dron létající po nádvoří. Výkřik o policii pocházel od našeho šéfa. Který majitele dronu několikrát slušně upozornil, že jedná v rozporu s návštěvním řádem a vyzval ho aby s dronem přistál a nebo si s ním šel lítat mimo hrad. Majitel dronu nedbal. Dron nepřistál. Výzva a situace se opakovala. Dron stále nepřistál. Policajti se zavolali a čekáme kdy přijedou. A čekáme dlouho. Policajti nepřijeli. 

Jako včera jsem začala den s dvojkou se dvěma studentskými páry. Hochy to zajímá, ale slečny vypadají, že si rande představovaly úplně jinak. Odpoledne na bráně se mi všichni snaží platit dvoutisícovkama. A nechápou, že jim vážně nemám jak vrátit. Nebo nechápou, PROČ by vůbec měli platit. Nebo mě přesvědčují, že vstupné do areálu je nějaká novinka, protože oni tady byli loni a určitě neplatili (je to novinka stará cca 10 let). Naprosto zdrchaná odevzdávám kasičku a těším se. Má přijet návštěva a bude večírek. Já jsem si doma zařídila propustku, takže se můžu zdržet a užít si mejdan. Jenže...

Uběhnou tři hodiny a mejdan pořád nezačíná. S kolegyní to zalamujeme a jedeme domů. Chci si vyzvednout muže v hospodě, a to se ukazuje jako veliká.... veliká chyba. Zůstala jsem tam a za zvuků devadesátkového diska si užívala večírku s kamarády. Skvělej nápad, fakt! Protože jsem toho v týdnu moc nesnědla, byla jsem unavená, takže události nabraly rychlý spád. Skončila jsem v jedenáct sdrátovaná jako pekáč.

Neděle

Těžká jsou rána opilcova. Velebím svoje geny, že nemívám kocoviny, jenom jsem unavená. K smrti.

Ukázalo se, že v práci přece jenom večírek taky proběhl, jenže začal o pár hodin později.

Ráno je boží klid. Nikde nikdo. I když je pravda, že je teprve půl desáté. Ono se to zlomí, tak kolem poledne. A ono se to láme ještě před polednem. Jdu na prohlídku s napůl plnou prohlídkou. Za všechny budiž zmíněna paní ve věku cca 85+, která je protivná na všechny nejenom na svou dceru, a neustále si během prohlídky posunuje a olizuje svůj třetí chrup. Vydává přitom prazvláštní a velmi nepříjemné srkavé a mlaskavé zvuky, doprovázené skřípáním náhrady o dáseň. Všichni, včetně mě, jsou zhnuseni a šokováni, hlavně potom co huláká na celou skupinku aby nezdržovali a hnuli zadkama. 

Odpoledne na západní bráně není ani tak klidné jak jsem si malovala. Sice nechodí moc muflonů, ale všichni se pravděpodobně smluvili a pokouší se mě přemlouvat, že oni přece platit nemusí. A že jim potom mám tedy dát snížené vstupné. Neverending story, fakt.

Domů jedu upřímně znechucená.