Buchlovské kování 2016 - report

Tak a je po všem... Včera jsem se vrátila do Brna po čtyřech nejnáročnějších, nejstresovějších, nejkrásnějších (a nepropařenějších, mami promiň) dnech v roce. V sobotu a v neděli se totiž na Buchlově konal desátý ročník Buchlovského kování. Akce kterou už tři roky pomáhám organizovat a kterou mám nejradši na světě. Detaily a pozvánku jsem uveřejňovala v tomhle článku.

Předběžné přípravy se mě moc netýkají protože hlavní organizátorka Libuška si do toho nenechá kecat. Na mě bylo jenom jako každý rok potvrdit naši účast na Dni země v hradišťském Kovosteelu a zorganizovat výstavu kovaných plastik v prostorách zlínského nákupního centra. Realizace výstavy ale zůstala na bedrech Líby a dobrovolníků, protože já jsme hnila v Brně a učila se na zkoušky. Navíc jsem letos dostala bonusový úkol - zajistit zvukaře a koncert kapely Head Hunterzzz protože na desátý ročník to chce něco extra. A to kluci jsou! Inu zajišťovala jsem. Něco se vyhnojilo. Něco fungovalo skvělě. Největší legrace byla shánět náhradního basáka, protože Adam měl zájezd s divadlem na festival do Itálie. Tímhle vyjadřuju velké díky Pítýmu, který se za týden nabouchal většinu repertoáru a jako kytarista base nezůstal nic dlužný.

Ale zpět ke Kování.

Ve čtvrtek mi došlo, že se v pátek musím dostat na hrad ale nemám prachy na vlak (týden před výplatou je zlo!). Můj muž si rezignovaně povzdechl a prohlásil, že mě teda odveze. Rovnou jsem odvezli i bicí a komba, protože dodávka se nepodařila vyjednat. Na hradě jsme to naskladnili a drahoušek odjel domů na poslední zkoušku s kapelou. Já se mezitím začala družit a sháněla jsem si nějakou činnost protože se ukázalo, že je vlastně všechno hotové. Nakrouhala jsem hromadu brambor na večeři a tím to zase zhaslo. Nakonec si navečer někdo uvědomil, že nemáme světla na nádvoří, že máme rozvěsit žárovky.

Odešla jsem pro žárovky a odeslala kohosi pro štafle.

Jenže ouha, štafle nejsou. Takže si mě jeden z našich nepostradatelných námezdních pracujících (díky Dejwe) vysadil na rameny a začali jsme věšet. Pro srandu všem, hlavně belgickým kovářům, kteří z nás měli druhé Vánoce, Dejw pochodoval po nádvoří s opicí za krkem (to jest se mnou) a věšeli jsme světla. Jednu stranu jsem přikurtovala na strom a odešli jsme vázat na druhou stranu. Tam byla větev nepoměrně výš, takže jsem musela nahoru. Balancovala jsem Dejwovi na ramenou a snažila se co to šlo. Nějak jsme to navázali a shledali že to visí moc nízko, takže převěsit. Vrátili jsme se na začátek a já odervala drát z větve. Pak jsem se vyšplhala do větví, přičemž jsem si sedřela půl nohy (až mi někdo bude vykládat, že produkční jenom sedí za stolem, zabiju ho!). Jenže jsem při tom převěšování nějak víc škubla se šňůrou a žárovky se na druhé straně urvaly a spadly na hlavu dalšímu kamarádovi. Šokující, ale rozbila se jenom jedna. Nakonec se do toho vložil Ondra - jeden z našich kovářů. Ten naštěstí vyniká schopností vylézt na cokoliv, ale především výškou kolem dvou metrů, takže urvanou stranu převěsil a my se mohli konečně vrhnout na večeři.

Večer vypukla volná zábava, které jsme se s dobrým pocitem, že máme hotovo a nachystáno, zúčastnili všichni. Protože jsem krom večeře nejedla, nabrala zábava rychlý spád a já ve dvě šla spinkat.

Nenaspala jsem toho moc, protože jsme spali v místnosti jinak využívané jako hlavní stan organizačního týmu, navíc za našimi dveřmi byl kávovar, takže od sedmi od rána se tam trousili a halasili lidi se snídaní. Ale nešť na Kování se stejně nespí.

Především díky práci námezdních pracujících a kluků dobrovolníků bylo všechno nachystané a začalo se včas.

Já dostala do tlapy hradní foťák a pasovali mě na fotografa akce. První dvě hodiny jsem nadávala jak námořník, protože v hledáčku se mi všechno zdálo rozmazané. Loni se mi podařilo foťák nějak poštelovat a fotil jak po másle, ale během roku se to zase roznastavilo. No nic, ukázalo se, že fotí nejspíš normálně, jenom já už jsem tak slepá, že v hledáčku vydím všěechno rozmazané. Tak jsem celý den fotila přes rozmazaný hledáček a modlila se aby aspoň něco vyšlo.

Vyšlo! Fotky budou k vidění na oficiálním faceboooku organizátorů, nebo na stránkách.

Běhala jsem celý den jako čečetka ale v žaludku jsem měla šutr, protože kluci při nakládání techniky v Brně nabrali zpoždění a bylo jasné, že přijedou pozdě. Nikoliv katastrofálně pozdě, ale stejně jsem byla nervní.

Inu přijeli. První se dovezla technika a zvukař (a náhradní basák v jedné osobě). Seba odjel do Brna pro zbytek věcí a kapely a my se s Pítým vrhli na zkoušení pultu, který jsme měli pro tuhle příležitost půjčený.

"Tak jdem na to, uvidíme co ten pult umí. ... Hele to nefunguje."

"Jak to že nefunguje Pítý?"

"Nevím, ale nesvítí."

"Třeba má jenom v háji kontrolky."

"Všechny? Hele zkusíme vyměnit kabely, třeba je to kabelama. ... Tak to není kabelama."

"A co budeme dělat? Víš co já zavolám Saddámovi do Itálie co s tím jeho pultem je."

(Volám do Itálie, Saddám mi to nebere, přijde mi zpráva že zavolá do deseti minut. Mezitím voláme klukům do Brna ať nevyjíždí dokud se jim neozveme a ať se připraví na to, že budou nakládat náhradní pult. Sadddám nám volá zpátky, neví co s tím je, jemu to prý fungovalo. Voláme do Brna, ať sjedou pro pult a rychle na Buchlov. Mezitím mě napadne zajít za Dejwem což je elektrikář a taky jezdil jako zvukař, třeba zjistí co tomu je. Dejw přichází.)

"Vždyť v tom nemáte pojistku. Máte náhradní?"

"Nemáme není to náš pult."

"No třeba tu nějaká bude. Hele jo. Tady máte."

Pult jsme rozchodili. Z Brna jel druhý, kdyby náhodou. Do toho přijel Pavel Fajt - nejznámější brněnský sólový bubeník, který měl hrát první. A přijel bez mikrofonů, které měl podle Libušky přivézt. Tak jsme mu půjčili svoje. Najednou se během stavění stage a chystání ke mě přitočil Pítý a povídá: "Já se úplně stydím zvučit Fajta takovýma mikrofonama."

Ale nešlo to jinak, zvuk stejně byl dobrý.

Dorazil i zbytek kapely a mě bylo vyloženě líto mého muže, který strávil deset hodin za volantem, mezitím nosil těžké krámy a aparaturu a vypadal, že je každou chvilkou zralý umřít. Jenže musel odbubnovat koncert. Já jako správná manažerka a přítelkyně a kamarádka jsem běhala klukům pro pivo, starala se jestli mají všechno, vařila kafe pro Fajta a nosila aparaturu, než mě od toho vyhnali, že to holky nedělají. Takže zase nic.

Koncert začal a byl super. Nejrpve Fajtovy drumming alley. Při těch se všichni hodili do klidu a trochu si odpočinuli po celodenním kování. Večeře z grilu se rozdávala jedna báseň já jsem chodila kontrolovat jestli jsou stále odložené porce pro muzikanty, aby jim to kobylky všechno nesežraly.

Po Fajtovi nastala trochu zbytečně dlouhá pauza kdy se přetavovala stage a přezvučovalo, ale stalo se co jsem ještě neviděla.

Kluci si to nachystali a rozjeli zvukovku. Odehráli jenom pár taktů, ale i tak se najednou seběhlo asi dvacet lidí, odházeli stranou lavičky, které tam byly nachystané a začali tancovat a pogovat a pařit.

Kytarista zůstal hledět s otevřenou pusou a pak vykládal, že to se jim teda ještě nestalo.

Koncert začal a bylo to divoký. Těsně před poslední písničkou se ke mě přitočila Libuška a povídá: "Ať hrajou dokud můžou. Utaháme kováře."

A tak se z playlistu, který má hodinu, stala tří a půlhodinová jamovačka. Na podium si vyskočili kováři i kovářky a tančili s kapelou. Nosilo se pivo a na podium se podávaly panáky v jednom proudu. Bylo mi teda nehorázně líto mého muže, který už na konci jenom rezignovaně bubnoval a umíral.

Ve dvě jsme to zabalili a ve čtyři jsem odpadla.

Ráno ale zase brzké vstávání, abych klukům nachystala snídani (respektive abych se postarala, že na ně vůbec zbude).

Zatímco kapela sladce spinkala, já jsem zase drapla foťák a vyrazila fotit. Mezitím jsem se stihla katastrofálně znemožnit u kování hřebíčků pro malé i velké, protože jsem klukům slíbila už loni, že si přijdu ubouchat hřebík. No to jsem si dala.

Teoretik jsem skvělý. Vím jakou má mít železo teplotu aby se s ním dobře pracovalo, vím jak mám do toho bouchnout, pod jakým úhlem aby to vypadalo, ale stejně jsem vyhnojila co jsem mohla. Nakonec jsem si ho ukovala asi z jedné pětiny, než mě kluci od toho vyhnali se slovy: "Kurvíš si to. Ukaž prosím tě." A pak se mi smáli o to víc, protože můj drahý začal ve stejnou dobu jako já a měl do dvou minut hotovo a já se s ním patlala ještě deset minut přes veškerou pomoc.  Ale hřebík mám!

Kolem poledního se vykulili z postelí a začali jsme odvážet. Tedy... Můj muž zase sednul do auta a točil se pořád dokolečka mezi Buchlovem a Brnem. Pro mě si přijel až nakonec v osm večer.

Mezitím se na Buchlově dokovalo a ve čtyři hodiny proběhlo vyhlášení kovářské soutěže. Jako jediná anglicky hovoříc osoba jsem byla pasována do role vyhlašovatele protože bylo třeba překládat i pro belgické kováře.

Plastik bylo požehnaně, řeknu vám jedno. Každý rok je to těžší a těžší vybrat jenom tři nejlepší. Nevěříte-li mi jeďte se přesvědči sami, přes rok jsou plastiky vystavené ve výstavní síni u suvenýrů. A to tam ještě nejsou všechny, protože už jich je tolik, že není místo.

Po vyhlášení přišla nejméně oblíbená část. Úklid. Ale letos to bylo teda záhadné. Poprvé najednou všichni zmizeli jak pára nad hrncem a nezůstal skoro nikdo kdo by pomohl. Tak to zbylo na cca desítce odvážných, mě nevyjímaje.
 

Kluci odtahali výhně a kovadliny, což ani náhodou není lehká práce a na nás zbyl úklid nádvoří a laviček a bordelu. Potom co jsem drapla kyselinu na leptání nožů a zkropila s ní trávník jen pár milimetrů od své nohy, protože jsem netušila, že je v tom kyselina, jsem se odklidila k bezpečnější práci - tahání laviček.

Možná bezpečnější, ale rozhodně ne lehčí. Lavice jsou litinové a bylo jich požehnaně. Svaly mám namožené ještě teď a záda spálené od debilního slunka. Protože opalovací krém je pro blbce. A navíc jsem ho zapomněla doma.

Naprosto urvaná jsem si sedla do auta k neméně urvanému drahouškovi a nechala se odvézt do Zlína, kde jsem v pondělí ráno měla navštívit svou zubařku.

Prostě skvělej víkend.

Teď už jsme zpátky v Brně s snažíme se zregenerovat, což v podstatě znamená, že jenom spíme, nebo koukáme na seriál.

Ale stojí mi to za to.