Když se nezavděčíš

Sice s měsíčním zpožděním, ale tady je report z našeho Karla IV. na Zvíkově.

V rámci Na cestách s Karlem IV nám před prázdninami zbývalo navštívit Zvíkov. Na Litici a Bečov pojedeme v září.

Inu vyrazili jsme. A nebyli bychom to my, kdyby se celá anabáze obešla bez problémů. Potom co jsem telefonicky sjednala se šéfovou čas příjezdu a podrobnosti našeho fungování na hradě (přijedeme v pátek, všichni, o půl deváté večer, bydlet budeme na hradě) mi volal Tomáš. Že prý ještě v sobotu mají zájezd s divadlem, který musí nazvučit/nasvítit. Že je to v Plzni, asi hodinu od Zvíkova.

Proč ne, řekla jsem si, zajedu pro něj. Sice nebudu přítomná u první sady workshopů, ale ty stejně spadají do kompetencí šéfové a kluci svůj krátký výstup určitě hravě zvládnou.

Ale to předbíhám. Samotný odjezd by vydal na samostatný článek. Ve středu si Sebastien vzpomněl, že má v pátek koncert v Olomouci, ale snad by se do šesti stihl vrátit. František přišel s tím, že v pátek vede dramaťák, který končí v pět. Já jsem si potřebovala zajít do knihovny a šrotit. Budiž sraz jsme stanovili na šestou. Následovat měl rychlý odjezd směr Zvíkov.

Ale ne. Nejprve musíme zastavit v obchodě a nakoupit potravu a tekutý chléb. Protože bez toho studenti JAMU nikam nejedou. Dobře, Brno opouštíme se zpožděním, ale pořád ještě stíháme. Je nám totiž řečeno, že pan kastelán čeká do devíti, pak se sice do hradu dostaneme, ale budeme se muset složitě nahánět.

Jedeme. Já za volantem, kluci si mají opakovat scénář, ale místo toho hrají na mobilech Pokemony (jo vážně se to vrátilo). Pro lepší náladu nám hraje demíčko Sebíkovy kapely (během víkendu jsme si ho poslechli asi padesátkrát). Vypadá to, že přijedeme včas a já v duchu jásám. Předčasně. Vysočina rozkopaná (sice míň než při poslední cestě, ale pořád dost na to abychom nabrali zpoždění).

Na hrad se vřítíme deset minut po deváté a nikde nikdo. Nakonec se nám podaří dostat se k průvodcům, kteří nás nasměrují k bytu kastelána.

Ten je... zvláštní. Otevřel mi, sdělil, že v deset zamkne brány, auto ať necháme na nádvoří, bydlíme prý pod služebním bytem, tak ať netřískáme dveřma. Upřímně řečeno pocit, který jsem z něj měla na základě našich telefonních hovorů a zkušenosti z minulé návštěvy, se jenom umocnily. Bojím se ho a tak kluky peskuju jak stará domovnice.

Ať jsou zticha. Ať nemlátí dveřma. Ať nesplachují tak nahlas. Ať jdou kouřit raději trochu dál od bytu.

Stejně se mi je nedaří úplně ohlídat.

Druhý den ráno přijíždí i zbytek osazenstva a organizátorů. Všechno se chystá a já šéfovou seznamuji se situací ohledně techniky a Tomáše.

Není problém, takže v jedenáct sedám do auta a jedu do Plzně. Cesta mi krásně ubíhá, všechno funguje, dokonce jsem zvládla natankovat aniž bych se pozvracela (z pachu benzínu je mi šíleně zle). Jásám i v momentě, kdy mě GPS hlásí, že divadlo je přímo přede mnou. Už se v duchu vidím, jak jako pán zaparkuju před budovou a naložím Toma a pojedem. Leda prdlajs. Dva metry před divadlem se cesta opravuje, takže mě to vede do druhého pruhu a poraď si Machová.

Poradím, u Bauhausu se otáčím a hledám kudy bych se k divadlu dostala. Jde to přes sídliště a když budovu ještě párkrát objedu dokonce se dostanu ke správnému vchodu.

Ovšem ani to nakládání neprobíhá tak lehce jak bych chtěla. Jednak máme plné auto, jednak nám chybí baterka, takže jedeme do obchoďáku, jednak jsme se zdrželi s nějakým problémem. Takže z Plzně místo o půl jedné vyjíždíme o půl druhé. Do toho mi volá maminka, která jede na Zvíkov s mými bratry ze Zlína, že už jsou na cestě a kam tedy jedou. Když jim říkám, že jsem v Plzni, panikaří proč by měli jet do Plzně, když jsem říkala Zvíkovské podhradí. Uklidňuju nervózní maminku, sedám sama vynervovaná do auta a doufám, že se teda stihneme vrátit do tří, kdy začíná druhý workshop a přijíždí moje příbuzenstvo.

Pro sichr volám klukům na hrad. Prý je vše OK, jenom si máme dávat pozor, že mají na hradě svatby (2!!!!) ať jim nevjedeme do obřadu.

Tentokrát se vážně divím. Jak je možné, že si někdo (míním kastelána) smluví dva svatební obřady na den kdy se tam koná celodenní akce?! No můj problém to není, my to nějak ukočírujeme, ale stejně mi to nedává smysl.

Konečně máme s Tomem všechno a jedeme. Máme plný kufr a těžký zadek a já v duchu dumám jak k tomu při odjezdu naložíme ještě batohy a krámy. Asi pojedeme na střeše. Na Zvíkov jsme se vrátili s patnácti minutovým zpožděním. Budiž. Moje mamina tu pořád není. Workshopy začínají o trochu později, takže by to snad mohli stihnout. Vytelefonováváme se, což je bez signálu docela zjaímavá zkušenost. O půl čtvrté mi volají, že už jdou. Čekám na ně na nádvoří. Protahuju je do hradu a rozhodneme se obejít si jednotlivé workshopy a neupínat se jenom k jednomu. U léčitelů si léčím svůj opar netřeskem, u kuchařů se mladší bratři zaseknou u ručního mlýnu na mouku a melou a melou a melou. U zbroje se Petr nahastrošil do kroužkovky a kusů zbroje a pobíhá po nádvoří jako malý samohybný šroťáček.

Jako překvapení odpoledne se ukáže Sebík s klukama v roli Karla a jeho družiny, fotím si je s malochem jako o život.

Program končí a já vysvětluju mamince, že teď budou čtyři hodiny čekat na večerní program, že to je vlastně to, proč je sem táhnu. Mamina souhlasí, nakonec ale odpadá a usíná v mojí posteli. Kluci si čtou a hrají na tabletu a já se můžu věnovat další práci. Celkově mám ale po zkušenostech z Lipnice trochu strach jak to dopadne. Běháme po hradě, natahujeme kabeláž a chystáme si věci. Znovu mě překvapuje přístup kastelána, který nejenom že nám bez přímé žádosti dobrovolně ani neukáže kde jsou zásuvky, ale ani nikoho nepověří aby se nám tedy věnoval. Jako bychom mu byli protivní. Nakonec jsme všechno připravili a nachystali. A ty světla a reprobedny, počítače a projektory jsme všechny museli píchnout do jedné zásuvky. Protože víc jsme jich nedostali.

Přijeli mi ještě nejlepší kamarádi, kteří sebou pro jistotu vzali svoji maminku a večírek může začít.

Jsem nervozní jak saně v létě aby všechno vyšlo. Kluci celý den zkoušeli sami.

Svlékání rytíře je zajímavé, děti hodně interaktují a ptají se, až mám pocit, že to nikdy neskončí.

Při představení málem ani nedýchám, nemám totiž v ruce scénář, kdyby se něco pokazilo tak nemůžu fungovat jako nápovědka. Ale... Ono se nic nekazí. Předstávko je svižné, zábavné, tak akorát dlouhé. Všem se líbí. Ivan fotí jako o život.

Je to paráda, tahle část klapla přesně tak jak jsem si představovala. Nezbývá než se přesunout na nádvoří na videomapping.

Tady tuším zradu, těsně před začátkem představení se tam Tomovi něco pokazilo a on musel přemisťovat projektor a předělávat animaci. Tušila jsem správně. Horní strana projekce je trochu ořízlá, takže není dobře vidět projekce matky a Blanky (přijeďte se podívat a pochopíte o čem mluvím ). Stejně je to moc pěkné, příběh stejný jako na Lipnici, pouze upravený pro Zvíkov. Ono se není taky čemu divit, na lipnickou verzi měl Tomáš tři měsíce, na zvíkovskou jenom tři týdny.

Program končí. Mamina i bratři jsou nadšení. Kamarádi taky, vyřizuju pozdravy na všechny strany. Sama jsem nadšená jak dobře do dnes dopadlo. Jenom je ještě potřeba naložit věci do auta abychom se ráno nezdržovali.

Nakládáme, spoříme místo jak jen to jde, ale stejně je jasné, že ráno budeme muset hrát Tetris na level 3000 protože jinak nemáme šanci naložit všechno.

Padáme spinkat. Tedy... Spinkat... Máme ještě nějaké pivo a dva rumy. Jsme unavení, ale do zblbnutí hrajeme Bang! a drbeme každého koho známe. Snažíme se být potichu, ale jsme grogy a hlavně šťastní, že to dobře vyšlo. Já odpadám po Tomovi ve dvě ráno, naprosto utahaná.

Ráno se oproti tomu budím jako první a třepu se Sebíkem, chtěli jsme se ještě jít podívat do hradu. Vojtu to budí taky, je naštvaný a spal by dál. Ale to nemůže, protože Frantovi zvoní budík. Pořád. Franta spí. Pořád. Vojta je vzhůru a už neusíná. Když se nám podařilo vykopat Františka z postele prohlásil, že jde na prohlídku taky. Tak na ubytovně zanecháváme Vojtu s Tomem a prosbou aby trochu pouklízeli, abychom nenechali bordel.

Zatímco my zkoumáme zákoutí hradu, kluci vynosili odpadky, umyli nádobí a vytřeli podlahu, což je asi ten největší úklid jakého jsem u nich kdy byla svědkem. Při nakládání umírám smíchy, protože máme plný kufr techniky, čtyři krosny a můj velký nákup. Tetrisíme jak to jde, nakonec jsme všechno naložili. Já ještě během nakládání hledám kastelána, kterému (ikdyž z něj mám divný pocit a hrůzu) chci poděkovat (protože to se sluší a patří) a předat mu ubytování, aby viděl, že nejsme prasátka. Jenže ho nemůžu najít. Kluci už jsou nasardinkovaní v autě a netrpěliví, protože ve dvě už nutně musíme být zpátky (pracovat v kultuře znamená pracovat i v neděli). Lámu nad tím hůl, sedám do auta a já si slibuju, že mu napíšu e-mail.

Pokud se nám tedy podaří odjet. Startujem. Auto okamžitě chcípá. Startujem znovu. Auto okamžitě chcípá. Startujem ještě jednou. Auto okamžitě chcípá. Startujem znovu a modlíme se. Auto okamžitě chcípá. Sebík vypadá, že rozbije čelní sklo. Startujem ještě jednou, co kdyby náhodou. Auto chytlo a nechcípá. Zadním blatníkem prakticky ryjeme brázdu v zemi, ale jedeme.

Opatrně se pokoušíme na silnici pro jedno auto vyhnout protijedoucímu zahradníkovi a nějakým zaměstnancům. S úlevou necháváme hrad za sebou. Sice máme radost, že to všechno dopadlo dobře, ale ty nervy a nepříjemný pocit z celého osazenstva v nás tak nějak zůstávají.

Po příjezdu má celá akce ještě fantastickou dohru. V úterý nacházím e-mail od šéfové, ve kterém mi přeposílá zprávu od kastelána ze Zvíkova. Ve zkratce nám vyčítá, že jsme nevychovaní, protože jsme automaticky přijali ubytování, dělali randál, nechali po sobě bordel, dělali randál, využili jsme nabízenou pomoc a nepoděkovali, dělali randál a pak jsme odjeli aniž bychom místnost předali zase zpět jemu. Odpověď jsem strategicky koncipovala jako velmi kajícnou, přestože si myslím, že po nás bordel nezůstal. Hluk jsme dělali, za ten jsem se omlouvala, ale nejde snad očekávat že v devět zalehnem společně s kastelánovic dětma a budem spinkat jako bumbrlíčci. Takže špatný pocit ze správy hradu, který začal po opuštění Středočeského kraje odeznívat, se zase vrátil v plné síle.

Achjo!