Dvojník Josefa II.

Sobota

Těším se. Jdu do práce. Zároveň dneska nastupuje kamarádka, kterou už jsem zmiňovala tady. Už od včerejška mi chodí nervózní smsky o tom, že se bojí a že neumí text a určitě poplete klíče. Uklidňuju ji jak to jde. Slibuju, že ji dneska ráno vyzvedneme na zastávce a odvezeme ji do práce autem.

Jenže to bychom nesměli zaspat. V osm mě probudí smska od kamarádky, že přijel autobus jestli na nás má čekat. Nemá.

Pádíme pro auto, které velmi nepříhodně stojí na druhém konci Brna. Do práce jsem přijela s hodinovým zpožděním, ale nedá se svítit.

Naštěstí je hnusně a lidi se moc nehrnou.

Aspoň na první pohled. Už dopoledne chodí prohlídky po půl hodinách. Dokonce i na kamarádku vychází druhý okruh, kterého se bojí jak čert kříže, ale zvládá ho na jedničku. Dokonce, když se uklidím na bránu, mi přijde smska, že dvojky jsou nejlepší.

Na bráně mě navštívila moje rodná maminka, která přivezla hromadu třešní, broskví a sušenek a ještě lituje, že mi měla dovézt klobásu... Lituju taky, mám hlad. Ovoce je na chuť.

Jinak se od parníků ženou davy. Část z nich má pojízdné vstupenky. Většina z nich má pojízdné vstupenky NE na hrad, ale do ZOO, ale přesto se domáhají vstupu zdarma. Nemám sílu jim to vysvětlovat pořád dokola. Navíc co jsme zvýšili vstupné mi všichni platí stovkama a dvoustovkama, takže se nám permanentně nedostává drobných. Nemám jak vracet.

Jeden pán je takový frajer, že to odmávne, že si mám tu dvacku nechat.

Oproti tomu se opět vynořilo množství vtipálků a šetřílků.

Za všechny zmiňme skupinku cyklistů, kteří se domáhají zlevněného vstupu protože mají kola. Můj argument, že by měli platit dvojnásob, protože nám nádvoří nejenom ochodí, ale i ojezdí padá na úrodnou půdu a vstupné postupně zaplatí.

Když se za hodinku vracejí, udělají mi radost hlavně tím, že mi říkají, že by klidně ještě připlatili, že máme na hradě moc hezky.

Mám radost, hlavně proto, že přišli zrovna v momentě, kdy na mě hulákala jakási důchodkyně, které se dvacet korun zdálo moc. Taky mě obvinila z toho, že kilometrovou trasu od parníku šla dvě hodiny (o holi). Dle jejího soudu jsem mohla i za to, že ten kopec k hradu je moc strmý. A pak mám ještě tu drzost a chci po ní vstupné.

Poprvé za tři roky na Veveří mě někdo regulérně poslal do prdele.

Většinou jsou návštěvníci slušní a ikdyž se jim nelíbí vstupné, nebo já, tak jenom remcají něco o nehoráznosti. Ale z téhle nemohoucí důchodkyň vypadlo tak jadrné Tak to s tím běžte do prdele!, že jsem se vzmohla jenom na Nashledanou.

A k tomu je hnusně. Naštěstí to nevadí, dneska nocuju na hradě. S kamarádkou jsme vypily litr vína co jsem našla doma a vzala ho navečer do práce a jak nám bylo veselo. Probrali jsme kde co a kde koho. Ona mi vylíčila historky z prvního dne provádění a pak tradá... Ona domů a já aktualizovat blogísek.

Neděle

Haha, to se mi to vstává, když nemusím autobusem. Včera si kolegyně pozvala bratra a k té příležitosti uspořádala večůrek. Víno teklo proudem, většinou do mých kolegyň a to mi bylo vděčnou příležitostí být hrozně jízlivá a sarkastická. Jsem zlá. Nejvíc po ránu, když se plahočí kolem mě se smrtící kocovinou a já jsem v pohodě.

Ráno na odpadky a pak trpělivě čekat prohlídku.

Vyšla na mě jednička, která byla nesmírně příjemná. I když mi teda v jeden moment došly slova. Přitočil se ke mně jeden muflon a ukazoval na obraz na zdi.

"To je František Josef?"

"To je Josef II."

"Já jsem si to hned myslel, nám lidi říkají, že jsme si podobní."

"Ehm... Rozhodně... Hlavně v partii kolem očí."

Co na to těm lidem mám říct?

Na bráně to vypadá na klidný den. Udělalo se hezky, takže se začínají stahovat mufloni z okolních vesnic. Prodávám jednu vstupenku za druhou a do své soukromé statistiky si zapisuju asi třicátou francouzskou skupinku v této sezoně. Nějak se nám tu množí... Možná, že jedou na Veveří, když jim vybude čas při putování po Napoleonových stopách.

Já se svou francouzštinou z nich většinou tak akorát vymámím peníze za vstupné. Nedej bože, když si chtějí povídat víc. Prvotní nadšení z toho, že našli někoho francouzsky mluvícího, velice rychle opadá.

Na bráně si smskuju s drahým mužem, který vyspává po včerejším večírku (šel spát v momentě kdy já jsem vstávala do práce). Snažím se ho přesvědčit, že je mi smutno a že má přijet dřív. Slibuje, že přijede. Nakonec přijíždí s úderem páté. Jako vždycky.