O mých jízdách autem a zlodějích

Pátek

Dneska je den D. Slíbila jsem mamince, že s ní strávím víkend na chatě asi 40 kilometrů od Brna. JENŽE... Chodím do práce, že? A musím se tam nějak dostat, že? Tak mi maminka půjčuje auto! To jenom dokazuje, jak moc chce se mnou pár dní pobýt, neboť auto mi do mých chtivých praciček nesvěřuje. Bojí se. Samozřejmě, že neprávem jediné co by se dalo mému stylu vytknout je příliš velká spotřeba.

A tak jsem si ráno nafasovala klíče, políbení na čelíčko a jedu. Pro kamarádku domů a do práce.

Je to paráda. To auto chci. Napořád. Řídí se skoro samo. Jenom mi tedy žere dvakrát tolik co mamině.

V práci je to vesměs normální.

Odpoledne jdu hlídat výstavu, což v mém případě znamená, že se půldne kroutím na židli jako paragraf a hledám pohodlnou polohu. Dokolečka opakuju Ano, to je zadarmo. a mastím karty. Dotáhla jsem sv zoufalství tak daleko, že se mi podařilo párkrát vyhrát inevyhratelné varianty jako je Spider Solitaire a Free Cell. Nuda mě motivuje k nečekaným výkonům.

Sobota

Kamarádka má doma tu nejdebilnější příjezdovou cestu na světě! O plot jsem si otočila zrcátko a když jsem se tomu pokoušela vyhnout, tůrovala motor tak, že jsem probudila půl okresu Brno-venkov. Den blbec. Já jsem věděla, že se něco stane, když mě pobolívá břicho.

Ale jinak to vypadá na pěkný den. Je zataženo a prší. To se mi moc líbí.

Chyba lávky. Během prvních dvou hodin se udělalo horko a slunko a lidi chodí jeden za druhým.

Dokonce tak rychle, že nestíháme. Když na mě vychází dvojka, dostanu dobrozdání, že si mám pohnout, protože na vystřídání kolegy budu mít jenom 15 minut.

Krucinál! Jedinkrát za rok se stane, že na druhý okruh přijdou lidi, které to nejenom zajímá, ale sami tomu i rozumí, takže prohlídka se promění na zapálenou diskuzi o vápenno-cementových omítkách, barokních stropech a černých kuchyních. S takovými lidmi, bych na prohlídce byla schopná strávit třeba i dvě hodiny. Ale ne, ne ne ne. Nesmím protahovat, abych stihla vystřídat. A tak se s lítostí musíme po hodině rozloučit.

Cestou na bránu jsem se musela prodírat hromadou lidí srocených na mostě. Z louky pod příkopem totiž vzlétá záchranářský vrtulník. Vypadá to, že někdo sejmul cyklistu.

Na bráně se roztáčí kolečko utrpení. Jednak nával. Jednak lidi zmatení předkládají účtenky z lodi a domáhají se vstupu, že jim na lodi řekli, že tohle stačí. Nestačí.

Dále se u každého druhého domáhám drobáků, protože kde jinde platit tisícovkou, než na bráně kde mám zaplatit šedesát korun, že?

A že jsem zlodějka, když vybírám vstupné už ani nepočítám. Za komunistů totiž bylo líp, alespoň podle jedné paní. Kdyby se nad svým tvrzením zamyslela, tak to rozhodně nemůže říct, protože právě za komunistů se napáchaly škody, kvůli kterým musíme vybírat vstupné do areálu abychom měli finance na opravy a provoz.

Ale jako zlodějka jen mlčím, usmívám se a přikyvuju.

Neděle

Jedu pro kamarádku a brutálně si zajíždím, protože před odbočkou k její čtvrti jsou najednou vyskládané kužely, který tam včera nebyly! Tak jsem si musela najet a přijely jsme pozdě.

Ráno jsme při sbírání odpadků objevily uválený deníček, který je fascinující sondou do života běžného návštěvníka.

Za sebou jsou v něm tyto zápisy:

• uhorka, maslo, NaOH, hajzlák, redbull
• kefa na semiš, impregnácia, uhorka
• Jak dlho trvalo namalovať Monu Lisu?
• dlaždica, pečivo, horčica, ovocie, vodka, redbull, earl grey

Zde zápisky v deníčku končí.

Na prohlídce se mi sputila migréna, kterou trochu zažehnala milá starší paní s pochvalou, že často jezdí po hradech a zámcích, ale že jsem nejlepší průvodkyně jakou kdy potkali. A že to prý asi slýchám často.  To je sice pravda, ale vždycky to potěší.

Odpoledne hlídám výstavu pohádkových kostýmů. Z těch příšerných písniček chci spáchat samovraždu. Naštěstí mám aspoň dost času na to vrhnout se na resty do školy.

Namísto chytrého spisování magisterky ale pročítám judikatury památkového zákona a lámu se smíchy.