Začíná škola

Úterý

Je hezky. Je začátek školního roku. Nikdo tu není. Je moc hezky.

Rodiče neuroticky vypravují potomky do škol, takže po courání na hrady a zámky jim nezbývá čas, je proto reálná šance, že dneska přijdou jenom ti, teré to opravdu baví.

A taky, že jo. Prohlídky chodí poloprázdné a po hodině.

Mám tak aspoň čas, dohnat resty do školy a na projektech.

Prohlídku jdu až ve dvanáct.

Je docela rozumná, až na jednoho obézního pána.

Přitočil se ke mně a povídá:

"Bazar."

"Ehm, co myslíte?" ptám se já zmatená záhadnou poznámkou.

"Nějaký bazar."

"Nábytek jsou svozy z jiných objektů., nikoliv z bazaru." zkouším to zmatená a doufám, že jsem ho upokojila.

Chlapík očividně znechucen odfrkne a jde dál za souvislého mumlání bazarbazarbazarbazar.

Po prohlídce mi všichni děkují a chválí, moje ego se nafukuje do netušených rozměrů a ještě víc potom co se ke mě přitočí kolegyně a povídá:

"Prozraď mi jak to děláš, že tě vždycky chválí? Co jim tam říkáš? Řekni mi své tajemství."

Odpoledne jdu na Lva a Orlici. Ráno jsem si kontrolovala počasí a rosničky tvrdily, že bude pěkně. Tak jsem vyběhla za slečnu v sukýnce. Jednou za rok si vezmu sukni a pak mi zmrzne prdelka. CO hodinu jsem volala kolegyním jestli mě můžou přijít na chvilku vystřídat abych se aspoň na vteřinu ohřála na sluníčku. Nepomohlo to, domů jedu zmrzla jak fíkový listí. Zítra vytahuju lyžařskou bundu.

Středa

Včera byl můj muž poprvé v práci. Je to super. Baví ho to, líbí se mu to a hlavně se mu splnil sen - na pracáku ani neotevřít dveře. Včerejší večer jsme proto strávili příjemným povídáním o tom jak bylo, koupili jsme si flašku vína, že to oslavíme... A já jsem potupně usnula.

Ráno jsem připravená víc, než včera a i přesto, že dneska zase vyhrožují meteorologové pěkným počasím, nedám již se oklamat a navlíkám na sebe svetry a dlouhé kalhoty, jediným ústupkem z mé strany jsou sandály.

 

Vypadá to na docela příjemný den, rodinky s dětmi jsou tak zaneprázdněny nástupem do škol a školek, že na nějaké hrady jim ani nepřijde myšlenka. Babičky a dědečci sed doma a vyjadřují tichou podporu znechuceným rodičům a těšícím se/netěšícím se vnoučatům. A já mám čas dohánět resty do školy.

 

Jako třeba magisterku, kterou jsem slíbila dneska poslat a mám asi polovinu požadovaného textu, ale zase si za ním stojím. Nebo povinnou četbu, kdy mi ještě tak dvacet knížek chybí a mám na to deset dní.

 

Dopoledne proto zabíjím zkoumáním toho jak měřit inovační výkonnost podniku... Že tomu nehovíte? Ani já ne. Přesto se mi daří vyprodukovat jakýs takýs smysluplný výtah.

A tak pilně studuju. Prohlídka na mě nakonec nevyšla žádná a tak plná nevybité energie jdu střídat na bránu. 

 

A i tady můžu pilně studovat, neb lidí je fakt málo.

Až s úderem čtvrté se mi přehrne kolem okýnka skupina chlapů. Docela k světu chlapů. Ale stejně je musím volat zprátky, že mají zaplatit vlezný.

"Slečno a tady se platí?"

"Ano, já tady nesedím jenom tak z legrace."

" A dostaneme slevu? Pro armádu české republiky? Tak pro pohledné mladé muže."

"Takový slevy my nevedeme. Kolik vás je?"

"Je nás osm."

"Tak to bude za tři sta dvacet korun prosím."

"Ale my máme s sebou dva důchodce."

"Tak dvě stě osmdesát."

"A studenty. My máme studenty."

"A kolik jich máte?"

"Máme s sebou studenty, máte studentské slevy?"

"Máme ale musíte mi říct, kolik jich máte."

"Já jsem student." "A já." "Já taky." "Já."

"Ale vám už asi bylo dvacet šest, že?" (při pohledu na cca padesátiletého chlapíka)

"Proboha volové plaťte po jednom ať slečnu nerozčilujeme."

(po(s)tupně platí)

"Ale že jsme vás moc nenaštvali, že ne?" nakloní se ke mě na odchodu ten jakože nejvtipnější.

Aby toho nebylo málo při odchodu mi přiskočil k okýnku tak prudce až jsem skoro zapomněla kteoru stránku Risk Management Toolkitu zrovna čtu.

"Coppak to čtete slečno?"

"Ale takovou věc do školy."

"Hmmm a copak studujete, fildu?"

"Taky a ještě JAMU."

"Tak na JAMU jsem se hlásil, ale řekli mi Vyser se na to nemáš talent."

A s těmito památnými slovy odkvačil v dál.

Ještě, že už sezona pomalu končí.