Sozopol (Bulharsko)

Těžko říct do které rubriky zařadit tenhle článek... Nějak jsem totiž při zakládání blogu pozapomněla na to, že bych mohla mít i osobní život, který nesouvisí s prací, nebo školou... I když v můj prospěch trochu mluví fakt, že jsem prázdniny neměla vážně skoro 6 let (jojo my co pracujeme o prázdninách a na památkách máme smůlu).

A kam, že jsem se to vydala? Jakou dalekou cestu podnikla? Na poslední chvíli jsem pro sebe, drahouška a mladšího bratříčka zarezervovala deset dní v bulharském Sozopolu. Kdysi jsem tam byla dvakrát v létě s tátou, ještě jako jedenáctiletý žabec. Na Sozopol mám ostatně ty nejlepší vzpomínky, poprvé v životě jsem tam viděla "živou sochu" které jsme říkali Zlatínek, protože byl celý nastříkaný na zlato (tehdy to ještě nebylo na každém rohu) a taky tam měli písečnou pláž, šopák a v Sozopolu mi taky táta půjčil moji první Zeměplochu, když mi došlo všechno čtení. Takže všechny potřebná doporučení to místo má.

Protože jsem dívka spořivá (čti jsem nechutný žgrd) jeli jsme busem do hotýlku bez jídla... Sakumpráskum nás to vyšlo levněji než samotný letenky. A kdo by nechtěl lámat páteř dvacet hodin v buse.

Sozopol sám o sobě je perfektní. Je to pravděpodobně nejstarší osídlení na východním pobřeží, neboť počátky města se datují už do 7. století před Kristem. Tehdy se tu osadili milétští kolonisté a založili osadu Apollonia (také Apollonia Pontica). Dominantou města byla bronzová socha boha Apollona, ochranitele a patrona města, kterou ale posléze římští dobyvatelé odvezli jako válečnou kořist. Během let Sozopol (tehdy ještě Apollonii) obsazovali Turci, Thrákové, nebo Byzantská říše.

Z tohoto nejstaršího období jsou po městě rozeseté ještě dobře viditelné památky. Například po obvodu tzv. Starého města se táhnou zbytky opevnění ještě z doby Byzantské říše. Přímo v centru Starého města jsou odkryté na několika místech vykopávky starých budov, kam se sice nedá svobodně jít a prolézt je (Fňuk!!!) ale z vyvýšených plošin se dají prozkoumat z dálky. A propos, Staré město bylo v sedmdesátých letech zapsáno na seznam UNESCO. V poslední době navíc probíhá soustavná rekonstrukce a obnova nejstarších památek za pomoci EU, takže je na co se koukat. 

Fandové do sakrálních památek zajásají. Díky množství kultur se v Sozopolu setkávalo mnoho náboženství a na každém kroku svatostánek. Je pravda, že ty nejstarší chrámy zasvěcené řeckým bohům už vesměs nestojí, nebo jsou přestavěny na modernější kostely, ale stejně.

Nejstarší je asi kostel Sv. Bohorodičky v centru Starého města. Zvenčí vypadá jako obyčejná dřevěná budova, že jde o kostel prozrazuje pouze nenápadný křížek nad vchodem a informační cedule (takové cedule jsou tam mimochodem na každém kroku a upozorňují ve třech jazycích na to o jakou památku se jedná). Kostel sv. Bohorodičky je z 15. století, celý ve dřevě, jsou patrné některé záchranné zásahy, ale není to ke škodě věci. Jako všechny pravoslavné kostely je plný ikon a zlata a složitě vyřezávaných oltářů.

Nedaleko od něj stojí kostel Sv. Georgise, kde jsme byli svědkem pravoslavného prvního přijímání (nejspíš, moje ruština není na takové úrovni abych to odhalila přesně). Kostel pěkný, ale na Bohorodičku neměl.

Nejmodernější kostel který jsme navštívili byl kostel Sv. Cyrila a Metoděje. Kostel sám je z 19. století, stojí přímo na začátku pěší zóny a na začátku Starého města, hned vedle vykopávek. V kostele je uložena skříňka s kostmi Sv. Jana Křtitele. Opět samé zlato, ikony a postarší bulharské dámy z církevního spolku, které vypadaly, že jsou ochotny a schopny člověka sejmout pokud se bude chovat nevhodně. A když už jsem u nevhodného chování... Pojďme si pohovořit o tom jak se krucinál chovat v kostele.

Nejenom pravoslavném, nejenom během bohoslužeb, ale v jakémkoliv kostele. I odsvěcené poslední kapli v Horní Dolní.

Bylo mi totiž stydno za všechny turisty, které jsme v chrámech potkali a začala jsme chápat nasupené výrazy těch hlídacích seniorek.

Pánové, když lezete do kostela, hodí se mít dlouhé kalhoty, zakrytá ramena a sejmout kšiltovku, fedoru, fez, sombrero, či co nosíte na hlavě. Lézt do kostele v plavkách a s ručníkem přes rameno, páč jste šli náhodou kolem SE NEHODÍ!!!

To samé platí pro dámy, zakrytá kolena a ramena jsou základ. Uvázaný šátek přes vlasy po vás nikdo chtít nebude, byť by to tak bylo správně. Ty babky u vchodu nemají nachystané bedny se šátky jen tak pro srandu. Chápu, že v srpnu je horko a taky jsem měla sukni nad kolena, ale aspoň jsem si přes sebe přehazovala dlouhý svetr, abych zakryla ramena a nepobuřovala. Bikiny a hlasité přežvykování žvýkačky NEJSOU VHODNÉ!!!

Kapišto? Bylo mi trapně za všechny ty balíky a balice, kteří taky zatoužili po návštěvě kostela a chovali se tam jako někde na Ibize.

Několikrát už jsem tady zmiňovala Staré město. To je na seznamu UNESCO hlavně díky množství dochovaných antických památek, ale především díky typickým stavbám z 18. a 19. století. Tyhle klasicky černomořské budovy, které mají spodní kamenné přízemí a první patro dřevěné a vystrčené do ulic najdete všude. Obrostlé psím vínem a dýchající starobou. Jsou prostě kouzelné. Jo a pokud si vyrazíte na romantické rande ve dvou, mějte víc rozumu než já a nechte lodičky doma. Na kočičí hlavy se nehodí. I když jsem pak mohla capkat bosky a houpat botičkama ve vzduchu a cítit se jako fakt romanticky (a bát se do čeho to stoupnu).

Na hlavních ulicích se stahují prodavači nejrůznějších šmejdů a klasických turistických ptákovin, ikdyž víc jich je v Novém městě. Ve starém se dají na některých stáncích objevit i žůžoboží keramické hrnce a misky malované typicky bulharskou technikou. Pro sadu se tam musím vrátit, mé srdéčko po nich prahne. Na hlavní pěší zóně jsou rozličné stánky, já jsem každý večer stavěla u stařenky, která prodávala ručně malované a zlacené pravoslavné ikony. A stavěla jsem tam tak dlouho až jsem si jednu Bohorodičku milostiplnou (Bogorodica ljubostna, říkala ta paní, takže ljubostna) odvezla.

V menších a bočních uličkách se dají najít i zajímavé a netypické suvenýry. Například jsme až poslední večer objevili Folklor Foto. To je alternativa k všudypřítomným stánkům RetroFoto, kde na vás natáhnout hnusný polyesterový jakože historický šaty, dají vám špičku a kulomet a udělají "historickou" fotku za stovku. Ve FolklorFoto se fotili lidi v typicky bulharských krojích a přišlo mi to jako roztomilý nápad. Všude jsou prodejní galerie s více či méně kýčovitým uměním. Hlavní městskou uměleckou galerii umístěnou v budově staré školy z 19. století jsme taky objevili až poslední den večer po zavíračce.

Ale za to jsme se byli podívat v archeologickém muzeu, na který už se peče muzejní kritika. 

Výlety jsme si přes cestovku kupovat nechtěli a navíc junior na ty památky moc není, takže plánovaný výlet na ostrov Sv. Anastázie padl. Tudíž vám k tomu můžu jenom říct, že ostrov je známá bulharská pevnost a věznice, přezdívaná také bulharský Alcatraz.

Pláže jsou v Sozopolu dvě, jedna "oficiální městská pláž" je menší a je přímo v centru nalepená na centrální park a pěší zónu. Větší pláž je zase obsypaná diskotékami, bary a kluby pro turisty. Každý večer se tam z hospůdek a restaurací rozléhala živá hudba, z klubů duněly basy. Paráda. Já jsem zůstala i po letech věrná menší pláži, kde se dají pronajmout slunečníky (nebo tam píchnout vlastní, místo se vždycky najde), pro děti i dospělé plavčíci pronajímají vodní atrakce, všimla jsem si, že nejvíc na dračku šlo lítání padákem na laně za člunem.

Co se restaurací týče, tak všude se domluvíte anglicky, nebo rusky, začali tam hodně jezdit i Němci, takže se Bulhaři učí i německy. V osvícených podnicích se najdou i česká meníčka a servírky rozumí i česky. Jako třeba v bistru Argonaut, kam jsme zapadli a kde totálně pohřbili naše předsevzetí, jíst pokaždé někde jinde. Tady nám chutnalo, ceny byly fajn, moc hezké slečny servírky, mluvily česky a byly hodné na dítě i na nás. A musaku a šopák tam mají teda luxusní.

Co mě trochu žralo, je to, že jídlo nosí na stůl podle toho jak se dovaří, nikoliv najednou, takže buď jíte na střídačku, nebo čekáte než to přinesou i ostatním a vystydne vám porce. Ale to se nedělo jenom v Argonautovi, ale i jinde.

Sozopol je v dojezdové vzdálenosti od Burgasu (35 km), což je oblíbené nakupovací město. Na pobřeží leží ještě Nessebar, kde jsou podle všeho naprosto luxusní kostely. Primorsko je taky poměrně známé letovisko, které vyhledávají především Češi, prý.

Vyplatí se nabouchat azbuku, některé nápisy jsou sice kosmopolitně i v latince, ale ne všechny, třeba na výlet se bez azbuky nedostanete, neb je to všechno v bulharštině. Můžete jako já frajeřit a jeden nápis v jídelním lístku louskat dvacet minut, nebo prostě před odjezdem trénovat.
Ceny odpovídají ČR, přišlo mi to tam dokonce o facku levnější. Bulharské leva je fixované na euro, docela se nám osvědčil model, vyměnit české na eura a až v bulharsku vyměnit eura na leva. Vydělali jsme na celé téhle transakci asi pade a navíc v celém Brně jsme nenašli směnárnu, která by měla leva na skladě.

Vzhledem k tomu, že jsme měli malocha sebou, neriskovali jsme a jeli s cestovkou KM Travel. Nebylo to nijak špatné, nevnucovali připravený program, jen ceny výletů sjednaných přes cestovku mi připomínaly drahotu. Příště (bez dítěte) jedině na vlastní pěst.

Co říci závěrem? Snad jenom to, že jsem si konečně trochu dáchla, vážně jsem celých deset dní neotevřela e-mail ani telefon a po návratu jsem málem dostala infarkt. Těším se do práce, takže Deníček průvodkyně opět ožije. A snad jsem vás na cestu do Sozopolu (alespoň letmé zastavení) trochu navnadila.