Helo everybody, I am your guide...

Je středa 4. května. A já jsem v práci, protože si nějaká proaktivní skupinka zablokovala anglicky vedenou prohlídku. A já jsem očividně ta jediná osoba, která na hradě šprechtí po anglicky. Nakonec se tady scházíme tři, přestože v týdnu stačí dva průvodci. Taky dobře. Ráno se s lidmi roztrhl pytel, přijely totiž dva rezervované zájezdy důchodců a na mě vychází jedna doplňující dvojka s tříčlennou rodinkou, zajímá je to, baví je to. Paní statečné zlézá schody do sklepů a na půdu, přestože je po operaci páteře jak se mi svěřuje. Kupodivu navíc kladou ještě rozumné dotazy. Odpoledne jsme konečně potkali naši novou paní uklízečku/zahradnici, vypadá sympaticky. Zbytek dne si válíme šunky, protože není až tak hezky, aby to vyhnalo z děr historie lačné důchodce. Na rodinky s dětmi je ještě brzo (pořád mají školu), na studenty jakbysmet (ještě nezačalo zkouškové), jediný kdo by mohl přijet jsou vážně důchodci, ale na ty je zase zima.

Tak nezbývá než čekat na prohlídku a aktualizovat blogísky.

Do areálu kolem druhé vbíhá roztodivná skupinka, která vypadá na ten objednaný cizojazyčný okruh. Jestli budou chtít jít do hradu dřív než v 15:15, kdy mají objednáno, tak nikam nejdu. Ne, zatím dobrý, usalašili se v bufetu.

Těsně po patnácté hodině praská vysílačka, že už chtějí na prohlídku.

Je to super. Vlastně netuším, proč mám z anglických prohlídek vždycky takový nervy. Vždycky je to v pohodě a na rozdíl od většiny českých prohlídek dokonce hrozně zábavný a lidi tak o tisíc procent příjemnější.

Haha navíc se pak cítím jako king, protože jsem odšprechtila celou prohlídku v angličtině, bez větších problémů a to za využití takových běžných slovíček jako trapezoidal, marble, bust, inlay, margrave, forresters apprentice center apod.

Na konci prohlídky se se mnou nadšeně fotí, bojím se kde se zas ten můj obličej objeví.

Takže až na dvě prohlídky jsme měli celý den na to, věnovat se svým záležitostem. Někteří by je věnovali dohánění školních povinností, třeba dopisování těch osmi seminárek a čtyř diplomek co odkládám pořád pryč. Nebo třebas kolega, který ambiciozně šprtá na co nejvyšší skóre u zkoušek by se měl šprtat, protože zkouškové klepe na záda.

 

Ale ne. Ne, ne, ne. Co jsme dělali celej den? Drbali! Jak zastydlé puberťačky jsme probrali navzájem svoje osobní životy, pomluvili si navzájem studium (protože ústav klasických studií a ústav archeologie a muzeologie jsou jako sourozenci, kteří si potřebují dokázat, že je rodiče mají radši), porovnali zkušenosti z jiných barabizen, pomluvili všechny muflony se kterými jsme kdy přišli do kontaktu, řekli jsme si koho máme rádi, koho nemáme rádi, co nás baví provádět, co nás nebaví provádět, jak je super, že se zvedly minimální platy, takže už neprovádíme jenom z lásky k hradu.