Telč
Opravdu
netuším jestli se o Telči dá napsat něco nového. Já tam byla poprvé v
životě když mi bylo asi jedenáct a dcera matčina kamaráda tam dělala
průvodkyni. Vzala nás zadarmo do zámku a já jsem udělala strašnou ostudu
s Markem Ebenem.
Tragická vsuvka o trapné historii s Markem Ebenem:
Končili
jsme prohlídku zámku a naše průvodkyně nás upozorňovala ať na nádvoří
neděláme příliš velký hluk, že se chystá večerní koncert bratří Ebenů.
Já, drzé děcko ve zralém věku jedenácti let, navíc neschopné tišit svůj
pronikavý hlásek, jsem zahlásila přes půl hradu, že mě to nezajímá, že
ta jejich muzika je stejně trapas a že je nesnáším. I co čert nechtěl
otevřely se vzápětí dveře na nádvoří a za nima stál Marek Eben. Já jsem
zrudla jako rajče, páč mi bylo jasné, že můj ječák nešlo přeslechnout a
hnala jsem se schovat za maminku.
Prostě životní trapas.
Každopádně
Telč je krásná, co mě trochu štve jsou ty davy lidí, které jsou tam od
jara do podzimu. Nejenom na zámku, ale obecně i ve městě. Pochopitelně z
toho město těží a na náměstí jsou permanentně rozlezlé jakési stánky a
trhy. Nemůžu se tomu divit, ale líbit se mi to asi taky nemusí.
Telč jako taková je od roku 1992 zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO, kdy byly zaevidovány hlavně renesanční domy na náměstí.
Podle mého se jedná o jeden z nejrozsáhlejších ucelených komplexů
podobného charakteru. Část domů na náměstí byla později přestavěna,
takže nese znaky spíš baroka než renesance, nic to nemění na faktu, že
původ je renesanční.
Kolem historického centra bylo opevnění jehož zbytky jsou pořád ještě dochované.
Jinak
Telč trpí přehršlí muzeí a dalších legrací, kde je možné trávit volný
čas. Za zmínku stojí třeba telčské podzemí, které sice není za übercool
jako slavonické, ale na druhou stranu je zase líp technicky vybavené.
My
jsme do Telče jeli na návštěvu vlastně dvakrát. Jednou jsme se tam
stavovali při cestě do Prahy, když jsem si ještě o prázdninách
domlouvala svoji stáž na místním Metodickém centru pro edukaci
spadajícím pod NPÚ. To jsme stihli jenom proběhnout zahrady, zapčíkali
jsme si (teda já) na výstavě fuchsií a pak jsme zapadli na výstavu
historických hraček, která se konala v jenom křídle. Pokochali jsme se
hračkami se kterými si mohly hrát naše prababičky a jejich prababičky.
Největší pecka podle mě byla hra, která umožňovala vést regulérní válku
dvěma protihráčům. Její součástí bylo obrovské hrací plátno na němž bylo
zaznačené bojiště a políčka a každý z hráčů měl svoji sadu vojenských
sil Pak už šlo jenom o to kdo je lepší taktik. Bomba!
Podruhé
jsme se tam stavovali v září, když jsem jezdila hlídat výstavu,
pořádanou právě Metodickým centrem. Měli jsme sebou i mého malého
bráchu, takže jsem si vyžádala půlden volna a šupajdili jsme do zámku. V
září naštěstí nebylo tak natřískáno, navíc to byl všední den, ale i
přes to nás na prohlídkách bylo dost. Byli jsme se podívat na oba
okruhy, paní na pokladně byla moc hodná a když jsem se prokázala jako
průvodce zaměstnaný na NPÚ, tak nás pustila za vstupné pro školky. Prcek se sice cukal, že ho to nebaví, ale neměl na výběr.
Telčský
zámek je vlastně přestavbou původního gotického sídla. Nejstarší hrad
zanikl po požáru v roce 1387. Dlouho nebyl nahrazen, druhé panské sídlo
bylo vybudováno zhruba ve třetí čtvrtině 14. století. Hrad dobyli
husiti, stavil se tu na návštěvu i Zikmund Lucemburský. Hradní pánové se
vcelku obratně pohybovali v politických kruzích. Tu slibovali věrnost
Korvínovi, tu uznávali Vladislava II.. Podstatné ale je, že v roce 1531
zdědil Zachariáš z Hradce.
Ten taky
hrad přestavěl v duchu italské renesance. Tu zblízka poznal v roce 1551
kdy se účastnil výpravy do Janova. Po návratu zrenovoval hrad a vzal si
Kateřinu z Valdštejna, díky které získal Polnou.
Po
vymření pánů z Hradce se Telč dostává do rukou Slavatům. Konkrétně
Vilému Slavatovi, který byl co? Který byl defenestrován při druhé
pražské defenestraci a za život vděčí hromadě odpadků. Nicméně si těžce
zranil hlavu a a do konce života byl na hlavu padený. (Haha!)
Zámek
následně dědí Lichtensteinové z Kastelkornu a Podstatští z
Lichtensteina. Po těch zůstal hlavně empírový skleník v zahradách.
První prohlídkový okruh
vede renesančními sály. Trvá to celé asi padesát minut. Prochází se
přes části hradu, které upravil Zachariáš z Hradce. Nejhonosnější je
pochopitelně Zlatý sál. Půjdete i do prostor s původními sklípkovými
klenbami, které jsou naprosto dokonalé. Krásně dochované a
úžasvzbuzující. Myslím, že sklípkové klenby jsou vlastně moje
nejoblíbenější část celé prohlídky. Trochu mě mrzela místnost v
blízkosti Zlatého sálu, kde byly vystavené těžké a krásné gobelíny,
kvůli světelným nárokům (kdo by se hádal s ICOMem) ale v místnosti
panuje příšeří a na gobelíny není až tak dobře vidět.
O deset minut kratší je druhý prohlídkový okruh.
Ten vede obytnými prostorami, které využívali Podstatští z
Lichtensteina. Tam se mi nelíbilo až tak moc, ale to je zapříčiněno
nejspíš mojí obsesivní posedlostí gotikou a renesancí.
Zase
na druhou stranu, záleží na tom na jakého průvodce člověk narazí, ten
náš měl v zásobě spoustu historek o Podstatských, takže jsem se nenudila.
Á
propos - průvodci. My jsme narazili na dva průvodce. Prvním okruhem nás
vedla slečna plná nadšení a entusiasmu. Usměvavá, sympatická brunetka s
brýlemi. Ale měla jeden velký problém. Její mluvený projev byl trochu
nešťastný, pravděpodobně měla vadu řeči navíc znásobenou nějakým
nachlazením, takže místy jí nebylo rozumět vůbec. Ale za to nadšení a
pozitivní přístup jsem jí byla ochotná odpustit ledacos. Bohužel ne to,
že výklad probíhal stylem: Toto je židle. Baroko. Tenhle obraz.
Renesance. Koberec. 17. století.
Stojím
si za tím, že mluvený projev průvodce má dávat hlavu a patu a měl by
mít trochu styl a úroveň. I mě třeba ujede větná skladba, když se snažím
vysvětlit něco co normálně neříkám, ale určitě ne do takové
zkratkovitosti.
Druhý průvodce byl
malý hubený chlápek s diamantem v uchu. Naprostá špička. Sice ho
nadšení a entusiasmus trochu opustily, ale bylo vidět, že má práci rád.
Navíc trpěl fantasticky suchým smyslem pro humor, což jsem ocenila
maximálně.
Na oběd jsme se zastavili v Pizzerii Italia, kde vaří bombasticky, dělají domácí malinovou limonádu, po které se
můžu utlouct a jsou tam vždycky milí. A hlavně jsou hned vedle
Hasičského domu, kde jsme měli tehdy v září tu výstavu, takže jsem to na
oběd neměla daleko.
Komentáře
Okomentovat