Panika v Jihlavě

Blíží se nám kritické datum. Blíží se ten den, kdy spustíme projekt Na cestách s Karlem IV. (obsáhlý promo článek bude záhy následovat), jezdíme, řešíme, organizujeme o sto šest... A protože osobní kontakt, je osobní kontakt, vyjela jsem si do Telče na pracovní kafíčko.

První pecka je cesta tam. Vyjela jsem, abych na čtvrtou byla v Telči na náměstí, jenže člověk míní a ředileství silnic a dálnic mění. Od Jihlavy dál jsou rozkopané celé pruhy, jezdí se kyvadlově, což znamená půlhodinové zpoždění. Jupí. Sotva vyšaším SMSku šéfové, že se opozdím, řidič to vzdává a jde si ven zapálit.

Přijeli jsme, já si to šupajdím na náměstí a postupně sloupávám jednu vrstvu hader za druhou. Normálně je totiž v Telči pekelná kosa, takže jsem se zazimovala a teď si připadám jak Eskymák v Miami.

Na schůzce jsme vyřešily všechno. A bylo to pěkné. Já mám prostě vždycky takovou radost, když můžu pracovat s lidma, kteří nestresujou, mají svoji práci rádi, je s něma legrace. Ujasnily jsme si program, zařídili přespávání na hradě (protože děcka na tom většinou participují jako dobrovolníci, takže mejdan mezi hradbami jim bude takovou menší odměnou), vyřešily jsme si hlavní propagační směr (středověká reality šou, to chceš) a hlavně zjistily, že jsme oproti rozpočtu ušetřily asi osm tisíc. Ale toho bohdá nebude abych já takové peníze nerozházela. Vzhledem k tomu, že si ještě pořádně nikdo neumíme představit jak to celé bude vypadat a fungovat, tak se může stát, že se vynoří nečekané výdaje.

Opravdová radost, ale začíná až cestou zpátky. Původní autobus, jsem díky zpoždění při příjezdu nestihla a tak musím 40 minut čekat na spoj do Jihlavy. Nevadí, knihu mám. Do Jihlavy nás veze takový mladý obejda, který řeže zatáčky takovým stylem, že se snažím rozpomenout Otčenáš a v duchu sumíruju závěť (moje pozemské statky, tzn. knihovnu! odkazuju Sebíkovi).

Po příjezdu do Jihlavy chytám amok. Jediný bus co odjíždí je žluťák, na který budu hodinu a půl čekat. Což o to čekání by mi nevadilo, ale to, že tady StudentAgency nemá okýnko, kde bych si koupila vstupenku už mi trochu vadí. Peníze mám jenom v hotovosti, takže přes internety to nekoupím (a to pomíjím fakt, že můj stupidní telefon by takovou operaci asi nezvládl). Volám domů, co teda budeme dělat.

"No jako když to nevyřešíme, tak pro tebe zajedu. Ať nečekáš do čtyř do rána." zahučí můj nejdražší.

Je to od něj velmi milé, protože tenhle zatracený žlutý bus je poslední co jede mým směrem, další autobus skutečně vyráží až ve čtyři ráno a to je trochu pozdě i na můj vkus.

Volám mámě, maminka mě zachrání, maminka vždycky ví co dělat, maminka má hlavně kreditovou jízdenku, takže maminka to zařídí.

Maminka mi to nebere.

Maminka mi to nebere celých třicet minut, co jí setrvale vyzváním.

Co to, do psí nohy, ta moje maminka dělá? Není to svatý úděl a povinnost všech maminek, zachraňovat neschopné dcery před noc strávenou v autobusové čekárně v Jihlavě?

Po půl hodině mi to maminka konečně zvedá. Maminka se mi směje! Hodně!

A zachraňuje mi zadek. Mám nejlepší maminku. (Která navíc zvládá přesné načasování, protože asi patnáct vteřin, předtím než mi to zvedla už jsem se rozhodovala, že volám muže aby pro mě přijel!)

Teď už zbývá jenom doklepat těch posledních 40 minut při čekání.

Bude to peklo. Nemám co číst (kniha padla za vlast v autobuse), nemám co jíst (doma se peče kuře) a v lapťopu se vybíjí baterka. Stmívá se. Já se bojím (Jihlava mě nenaplňuje důvěrou, vždycky kdy tu jsem, něco se nehezky pokazí) a pekelně nudím.